Blankytné nebe během chvíle zcela zčernalo a na zemi začalo peklo. Tak vzpomínají pamětníci na bombardování Pardubic v srpnu roku 1944. Město se v tu dobu ještě vzpamatovávalo z událostí z noci z 21. na 22. července, kdy spojenecké bomby minuly svůj původní cíl, rafinerii Fanto, přičemž zejména na Židově a v jeho okolí zahynulo 43 osob. Svrženo bylo údajně okolo osmdesáti devíti tun bomb ze 67 bombardérů. Srpnový nálet pak byl již v režii americké armády. Účastnilo se ho celkem 268 bombardérů, které svrhli téměř 682 tun trhavých a tříštivých leteckých bomb. Zasaženy byly oba cíle, pardubické letiště i továrna Fanto, ale zejména kvůli silnému zakouření z hořící rafinerie bohužel opět i město samotné.

Šest metrů od smrti

„Před dvanáctou hodinou se v Pardubicích rozezvučely sirény. Stáli jsme na dvoře před dílnou, kde jsem byl zaměstnán. Ve 12.19 hodin se objevilo letadlo, které se na nebi blýskalo jako rybička. Byl to značkař, který mířil od Chrudimi k Fantovým závodům a označil cíl pro bombardování,“ svěřil se se svými vzpomínkami Deníku tehdy patnáctiletý Zdeněk Utíkal a dodal: „Co se odehrálo v dalších sekundách, bylo strašné! Na zahradě jsme měli kryt. Když jsme spatřili letadla, stačili jsme se dostat dovnitř. Nasoukalo se nás tam sedmnáct. Nikdo nezůstal venku. Uzavřeli jsme dvířka. Náhle se ozvala ohromná rána a zadunění. Celý kryt se začal naklánět. Slyšeli jsme dunění a další výbuchy bomb, které ničily okolí. Nedaleko padly další bomby přímo na budovu perníkárny v Rožkově ulici. Zemřelo zde mnoho lidí, hodně mladých žen.“ Když se situace uklidnila, vylezli všichni ven a okolí takřka nepoznali „Šest metrů od našeho krytu byla velká díra od bomby. Všude byly cihly a trámy. V dálce jsme viděli hořet závod Fanto,“ dodal muž, jehož rodiče přečkali nálet pod viaduktem pod tratí do Rosic.

Na hrůzné okamžiky zavzpomínal i tehdy pětiletý Pravoslav Veselý. „Na tohle období mám velmi barvitý vzpomínky. Vždy, když byl hlášený nálet, tak nás maminka posadila na kočár a uháněli jsme do blízkejch lesů, konkrétně k rybníku Rozhrna. Tehdy byl krásný den, svítilo sluníčko a hlásili nálet a objevily se obrovský svazy těch bombardérů a začaly bombardovat Pardubice. V tu ránu se celý nebe zatemnělo úplně černě, jako kdyby začínala noc. Na to si moc dobře vzpomínám,“ řekl Paměti národa Pravoslav Veselý. Jeho vyprávění doplnil Miroslav Řepa. „Tehdy letadla nalétávala na Pardubice zejména kvůli železničnímu spoji a zásobování vojsk. Tak jsme jenom čekali, až zahouká siréna, vzali jsme s klukama kola a odfičeli na Kunětickou horu. Odtamtud, z horního nádvoří hradu, jsme sledovali, jak letadla nalétávala a shazovala bomby na známá místa v Pardubicích,“ řekl Paměti národa pardubický architekt Miroslav Řepa. V té době mu bylo 14 let. Není bez zajímavosti, že právě podle návrhu jeho otce Karla Řepy bylo po válce obnoveno pardubické vlakové nádraží. To původní padlo za oběť spojeneckým bombám. „Vzpomínám na to, že tatínek se nás snažil chránit, a tak vždy, když hrozilo bombardování, nás odvezl na faru do Ústí nad Orlicí nebo také do Svratky. Paradoxně nálety byly vždy, když jsme se vrátili domů s tím, že nebezpečí pominulo,“ zavzpomínal na útrapy válečných let Miroslav Řepa.

O život přišly celé rodiny

Určitý přehled o škodách, které způsobilo bombardování rafinerie, podává hlášení z večera 25. srpna 1944: „…totálně zničeny rafinerie Fanto, továrna Kapo, cukrovar a nádražní hala, částečně poškozeny továrny Prokop, Imperial a lihovar. Čtyřicet osm obytných domů totálně zničeno, 30 částečně. Dosud 80 mrtvých, 110 zraněných a 21 lehce zraněných".

„Bombardování zcela vyřadilo pardubickou rafinerii z provozu. Škody předčily dokonce závěry amerických zpravodajských důstojníků. Nálet, který postihl pardubické hlavní nádraží měl i dopady na organizaci záchranných prací," přiblížil tehdejší škody historik Michal Plavec.

Některé domy dostaly přímé zásahy. Bomby tam připravily o život celé rodiny. „Pomáhal jsem tehdy vyprošťovat ze zasypaného krytu v domě obchodníka Linharta v Palackého ulici, kde bylo beznadějně zasypáno patnáct občanů. Protože bylo nesmírné parno, bylo nutné mrtvé svážet do kostelů, na stadion, pod Marathonskou bránu, kde bylo rozloženo 70 mrtvých, zde zjišťována jejich totožnost a pak byli pohřbíváni," popsal Deníku smutnou zkušenost s bombardováním Miroslav Dvořák.