"Vzpomínám na to v dobrém," uvádí Michal Koláček, náměstek pardubického primátora. "Měl jsem tenkrát těsně po vojně a byl jsem na začátku kariéry. Byl to pro mě silný zážitek, že jsem se toho mohl zúčastnit. Rád na to vzpomínám, protože to bylo vzepětí celé společnosti," dodává.

"Byl jsem u divadla a v průvodech, i když ty v Pardubicích byly menší než v Praze. Ještě v tu dobu nebylo rozhodnuto, jestli to dopadne dobře nebo špatně, takže byla malá dušička v každém z nás. Ale našla se v nás i tak odvaha. Jsem rád, že jsem se toho mohl aktivně zúčastnit.
Byl jsem dojatý, co všechno je možné. I teď se mi po takové době stahuje hrdlo. Usmívám se teď tomu, jak mě to tenkrát dojalo. Mě moc věcí takhle nedojímá," připouští.

K listopadu má spousta lidí v paměti i hudbu. Písně jako Motlitba pro Martu, nebo Náměšť se tehdy staly hymnou doby. "Hlavně to, jak do země přiletěl Hudka a zpíval. To byl silný okamžik. Ani jsem tolik neprožíval ty proslovy jako tohle. Štval nás ten život v socialismu. Tenkrát jsme s partou lidí i zvažovali společnou emigraci. Ale než jsme to stihli, celé se to změnilo," říká Koláček.

"Bylo mi tehdy dvacet osm let a vzpomínám si dobře. Od počátku jsme se k těm událostem jako herci připojovali. Začali jsme se angažovat, otevřela se divadla, ze kterých se staly diskusní kluby. Ale to neznamenalo to, že se nehrálo. Dopoledne jsme normálně zkoušeli Markétu Lazarovou," vzpomněl Petr Dohnal, ředitel Východočeského divadla v Pardubicích.

"Hlavní, o co jsme se snažili bylo zachovat vnitřní morálku a řád. Byla to zajímavá doba, ve které se odhalovaly charaktery," vzpomíná Dohnal