Pohled jako z pohádky, ale v Kladrubech nad Labem to není nic neobvyklého. Spřežení koní tu je k vidění co chvíli. Většinou jsou ale starokladrubáci zapřažení do kočáru, kdežto nyní táhnou saně. To tu naopak dlouho nebylo. Zaměstnanci hřebčína si na takovou příležitost museli počkat čtyři roky.

Deník na návštěvěZdroj: Deník„V krajině kladrubského Polabí sníh příliš často nebývá nebo ho není tolik, abychom mohli vyjet se saněmi a s koňmi. Naposledy to bylo v roce 2017, je to krásná nadílka, máme z toho radost,“ říká nadšeně ředitel Národního hřebčína Kladruby nad Labem Jiří Machek, který do saní nechal zapřáhnout šestispřeží.

Veřejnost může koně zapřažené v saních zahlédnout na přilehlých loukách nebo alejích, hřebčín je ale kvůli složité epidemické situaci nyní pro veřejnost uzavřen. Běžně je také možné zaplatit si svezení kočárem.

Táhne je tedy šestice starokladrubských bílých koní ve třech za sebou umístěných dvojicích pod vedením zkušeného vozataje Jiřího Nesvačila. Historické decentně zdobené saně tmavě zelené barvy pocházejí z přelomu 19. a 20. století.

„Ve sbírkách národního hřebčína je okolo 50 hipomobilií, to znamená jak saní tak kočárů. Saní máme okolo dvaceti, s některými vyjíždíme pro zpestření činnosti národního hřebčína,“ vysvětluje Machek, zatímco koně i s kočárovými saněmi krouží po nádvoří hřebčína a lyže saní se boří do čerstvého prašanu.

Kromě postrojů a saní dostali starokladrubští bělouši také rolničky, které k vyjížďkám v Kladrubech neodmyslitelně patří. Mezi zelenými budovami kladrubského hřebčína se tak odráží cinkání rolniček.

Oproti kočáru je řízení saní složitější a to hned ze dvou důvodů. Prvním je, že saně na rozdíl od kočáru nejsou dvouosým vozidlem, což znamená, že nemají rejd a hůře se s nimi zatáčí. Kočí musí mít jízdu se saněmi v malíku. „Druhá taková nevýhoda je ta, že se s nimi špatně brzdí, často brzdy nemají vůbec. S tím musí kočí dopředu počítat, aby měl dost místa na zatáčení a dost místa na to, aby mohl včas zastavit,“ vysvětluje Machek.