Je zpátky. Jan Kovář tři měsíce brázdil na kole Rusko a Mongolsko

Tři měsíce na kole, téměř 10 tisíc kilometrů v sedle a šest časových pásem. To vše má za sebou pardubický cyklista Jan Kovář. Dnes už legendární toulavý cyklista letos dokončil svou největší životní pouť. Směřovala přes Rusko, kolem jezera Bajkal, na Mongolsko a zpět do Ruska. Stovky kilometrů najel z jeho asijské části až na sever od Moskvy a přes pobaltské státy zamířil domů.

Stovky kilometrů

Letos 15. června odletěl z pražské Ruzyně do Ruska. S sebou měl stan, zásoby a náhradní díly. Od té doby o něm nebylo slyšet. Až když se minulý týden vrátil zpět do Pardubic.

Denně při své cestě musel našlapat kolem stovky kilometrů a dodržovat pravidelný režim. Vstával většinou kolem sedmé ráno a potom vzhůru na cesty.

„Špatně se mi jelo jedině proti větru. Jak byl protivítr, tak to nebylo ideální. Vyhýbal jsem se však podle plánu největším městům. Jsem moc rád, že cesta byla krásná, bez problémů," dodal po návratu Jan Kovář.

Tři měsíce na kole, téměř deset tisíc kilometrů v sedle a šest časových pásem. To vše má za sebou pardubický cyklista Jan Kovář. V červnu vyrazil z Pardubic do asijské části Ruska na svůj dosud nejdelší výlet.

Start? Novosibirsk

„Z Česka jsem i s kolem letěl do Novosibirsku. Tam jsem půl dne čekal na přelet do Irkutsku a odtamtud už na kole nabral směr Bajkal. Nevěděl jsem, do čeho jedu. Nikdy jsem tam nebyl a překvapení bylo úplně všude. Jak příroda, tak silnice. Směrem k Bajkalu byly kopce a doslova nekonečné silnice. Táhly se přes kopce do dálky a i když celý den člověk šlapal, nedalo se poznat, že se vůbec pohnul. Ale příjezd k Bajkalu stál za to," shrnul první kilometry na Dálném východě Jan Kovář.

Cyklista = atrakce

Pohled na velké jezero Bajkal mu ale nekonečné dálky vynahradil. „To je prostě přírodní krása, ještě tolik nezasažená civilizací. Ochutnal jsem poprvé sušenou rybu Omul – naloženou v soli a sušenou na slunci. A kamkoliv jsem přijel – třeba hned druhý den jízdy – s kolem obloženým výbavou, tak jsem byl za atrakci. Lidé mě zvali na popovídání. Turista na kole je tam zkrátka neznámý pojem," poznamenal cestovatel.

Kromě přírodního divu Bajkalu také potkal i div technický. „U Bajkalu jsem poprvé viděl i Transsibiřskou magistrálu. A právě tam začaly ty úseky, kde asfalt ze silnice zmizel a zůstal jen prach a kamení. Od Bajkalu jsem pokračoval směrem na Ulan – Ode, to je ještě ruské město poblíž mongolské hranice. Tam nastal problém. Doklady jsem měl sice v pořádku, ale ruská pohraniční stráž nezná jízdní kolo. Pouští jenom auta, protože ta mají registrační značky. Kolo žádné nemá, tudíž ve formuláři neexistuje. Musel jsem tedy naložit kolo na auto a přes hraniční čáru jej převést jako zavazadlo, jak mi to nabídl jeden místní člověk," popisoval svérázný postup při překonávání hranic.

Jiná země

„Mongolsko bylo ještě úplně jiné než Rusko. Ze začátku jsem byl nesvůj z toho prostředí. Je to úplně jiná kultura, jiní lidé a navíc tu proti Rusku byla opravdu velká jazyková bariéra. Někteří místní jsou hodně odměření, ale na druhou stranu ve vesnicích jsou většinou vstřícní. Několikrát mě rodiny pozvaly do jurty. Opravdu tam stále drží ten tradiční styl bydlení, ale také úctu k přírodě. Mají k ní skutečně velký respekt," podělil se o své dojmy z Mongolska Jan Kovář.

„Mongolské domovy mají skromné, stejně takoví jsou i jejich obyvatelé. Jsou ochotni pomoci se vším, co by člověk potřeboval," nechal se slyšet cyklista.

Potkal i smrt

Mongolsko se snažil užít všemi doušky. Na návštěvách ochutnal domácí kumys, což je národní nápoj z kobylího mléka a také sýr. Silnice jsou však prý opakem toho, co v Rusku. Z prachu a kamení se občas na chvíli vynoří asfalt…

Letos poprvé ale pardubický cestovatel potkal na silnici také smrt. „Byl jsem svědkem nehody, kdy auto přede mnou sjelo ze silničního mostu do potoka. Bylo to ve dne, slunce pálilo asi na čtyřicet stupňů. Snažil jsem se rodině z toho auta pomáhat, ale byl jsem skoro jediný. Ostatní jeli kolem, nezastavili, někteří i troubili, pár se prostě jen přišlo podívat. Ambulance přijela asi za hodinu a půl, ale to už bylo pozdě," vybavil si smutný zážitek z cest Jan Kovář.

Zpátky do Ruska

Mongolskem ale jen udělal takové kolečko. U města Möron se obrátil zpět k Rusku a na Bajkal. „Od Bajkalu jsem jel po hlavní dálnici Vladivostok – Moskva, přejížděl jsem i řeku Volhu. Na to, že šlo o dálnici, byla místy v tristním stavu. Moskvu jsem objížděl severním směrem, nechtěl jsem se dostat do měst. Domů jsem pak jel přes Lotyšsko, Litvu a Polsko a na Český Těšín, kde už jsem nasedl na vlak," pravil k závěru své cesty.

Ta mu přinesla také řadu zajímavých setkání. Při četných prohlídkách památníků druhé světové války se také setkal s vysloužilým námořním vojenským velitelem.

Pestrá setkání

„Ta setkání byla pestrá. Od místních mafiánů přes všelijaké překupníky až po lehké holky. Místní lidé mě zvali kolikrát i k sobě domů. Nikdy ale nenastal žádný problém, až na to, že mě všude chtěli napájet vodkou. Já moc alkohol nepiji, takže jsem většinou po jednom malém panáku končil," usmíval se Jan Kovář.

Nakupoval také podél silnic, kolem kterých se v Rusku prodává doslova všechno. Houby, zemědělské plodiny, ale i šišky, které mají uvnitř oříšky, a kterým říkají kedr.

Čecha nepotkal

„Místní mě v Rusku varovali, že jsou přemnožené zmije a občas že jsou problémy s medvědy. Stanoval jsem ve volné přírodě, takže bylo třeba brát tato rizika v úvahu. Ale to bylo veškeré nebezpečí, co jsem zaznamenal. Největší problém byl zpočátku časový posun o šest až sedm hodin. Než jsem si na něj zvykl, trvalo to," přiznal Jan Kovář.

Nezastavily ho ani technické problémy. Kolo vydrželo. Trápily jej pouze „klasické" poruchy, jako jsou prasklé dráty, výměna řetězu a plášťů.

„Na stav cest, po nichž kolo jelo, bylo až překvapivě v pořádku. Až v Polsku, pár desítek kilometrů od našich hranic, mi odešly hydraulické brzdy. Tak jsem musel brzdit podrážkami a doslova prodřel boty. Zajímavé také bylo, že za celou cestu jsem letos nepotkal jediného Čecha. Ani turistu, dokonce ani řidiče kamionu," podotkl cestovatel.

Ukrajina a Zeman

„S obyčejnými Rusy jsem se bavil o současné krizi na Ukrajině. Válku tam nikdo nechce. Chtěl jsem také vědět, jaký mají vztah třeba k České republice. Mají nás tam celkem rádi. U lidí si teď udělal dobrou reputaci prezident Zeman účastí na vzpomínce k ukončení druhé světové války. Lidé v Rusku žijí skromně, ale docela dobře. Přijde mi, že jim nic neschází. Hospodářské embargo z Evropy se jich moc nedotýká, protože žijí ze svých zdrojů," uzavřel Jan Kovář.