Setkal se s tím snad každý řidič. Nepříznivé podmínky, nenadálá situace a následuje chvíle, kdy se automobil i přes sebevětší snahu řidiče vymkne kontrole. Většinou platí, že čím nižší rychlost, tím méně rizika. Co když ale zpomalit nemůžete jako třeba řidiči záchranných složek?

Právě to si v nedávné době vyzkoušeli jak řidiči pardubické záchranné služby, tak i strážníci z Lázní Bohdanče ve škole smyku.

„Cílem bylo, aby si vyzkoušeli svá auta v krizové situaci, která je může potkat v provozu. Ačkoliv jsou to řidiči z povolání, sami byli často překvapeni chováním auta, které doteď za takových podmínek nezkoušeli," říká Richard Svoboda, který školu smyku pro záchranáře vedl.

„Samotného mě třeba překvapilo, jak někteří saniťáci mají svoje auta dokonale v ruce. Šlo sice o starší automobily určené k záloze, ale představte si hodiny se sanitkou: těžiště auta vysoko, za zády pacienta, posádku a za ně odpovědnost a i když je náhon na čtyři kola, není to jednoduchá jízda ani normálně. Auta bohdanečských strážníků mají zase to specifikum, že mají automatickou převodovku. To je nevýhoda, když potřebují absolutně uvolnit kola, což se doporučuje v případě smyku. Jenže tady to nejde," vypočítává některá rizika záchranářské jízdy instruktor Richard Svoboda.

„Musí se na to trochu jinak než s klasickým manuálním řazením. Jde o to ovládnout ten prvotní reflex. Ze začátku jsem z toho měla strach, ale právě díky tomu, že byla možnost si tu situaci bezpečně vyzkoušet, se to ukázalo jako zvládnutelné. Byla to dobrá a užitečná zkušenost a těším se na další takovou příležitost," popsala své zážitky po cvičných smycích vrchní strážník bohdanečské městské policie Aneta Hámorská.

Škola smyku pro záchranáře byl sice pouze pilotní projekt, ale výhledově je v plánu další kolo, zaměřené tentokrát na „vyšší pilotáž".

„Umět dobře ovládat auto je něco, co v sobě člověk objeví jako možnost a dá mu to určitý pocit radosti. Pro mě jako školitele to také byla zajímavá zkušenost. Třeba na záchranné službě jsou obtížně školitelní lidé. Nejde je jen tak naučit něco nového, protože to jsou už vlastně závodní jezdci z povolání. Chtěli jsme proto, aby si sami sobě alespoň zvedli náladu. Jejich práce zasluhuje uznání, které u nás na silnicích pro řidiče profesních složek není zvykem, ale především tihle řidiči si jej opravdu zaslouží," uzavírá Richard Svoboda.