Kliknutím zvětšíteUž jen málo se ví, že někteří klukovští hrdinové (a dokonce i pes) měli základ ve skutečných hoších.
Například Václav Černý, kterému v legendárním skautském oddílu Pražská dvojka neřekl nikdo jinak než Černoch, se stal předobrazem Červenáčka. Dvěma „postavám“ z oddílu však Foglar jména měnit nemusel – psu Bublině a Jindrovi Hojerovi. A právě předobraz blonďatého chlapec v bílém triku a červených šortkách dnes žije v domově pro seniory v Pardubicích. I když je mu již 94 let, nezahálí. Nedávno vydal svoji druhou knihu a nyní dopsal další.
Jak vzpomínáte na 10. června 1936, tedy na první setkání s Jestřábem?
Moji dva kamarádi na gymnáziu již byli v oddíle a vždy o přestávce si vypravovali o tom, jaké to ve skautu je. To se mi líbilo. A tak jsem přemluvil rodiče, abych tam mohl také vstoupit. Nicméně to mělo ještě zádrhel v podmínce, která pro vstup do oddílu stanovovala, že se musí uvolnit místo a naleznou se dva ručitelé, kteří dosvědčí, že zájemce není žádné „čertovo kvítko“. Taky s tím museli souhlasit rodiče. Naštěstí jsem tyto podmínky splnil. Mé první setkání s oddílem se odehrálo v klubovně na lodi u Rudolfina. Tam jsme chvíli čekali, pak přišel Jestřáb. Dal se se mnou do řeči a nakonec povídá: „Ty bys chtěl vstoupit do oddílu?“ Když jsem přitakal, tak mi podal levou ruku. Já mu však podal pravou. Na to mi řekl, že skauti si podávají levou, neboť je od srdce, a že to se mnou tedy zkusí.
V oddílu Pražská dvojka pak Foglar našel i tři jména pro Rychlé šípy. Červenáčka, Bublinu a také Jindru Hojera. Tedy vás.
Máte pravdu, že i Bublina byla vykreslena podle našeho klubového psa. Z toho, že bych měl být předobrazem jedné z postav Rychlých šípů, jsem si nic nedělal. Jen jsem řekl, že s tím, aby Jestřáb mé jméno použil, souhlasím. A dál jsem se o to nestaral.
Souhlasit museli i rodiče. Bylo těžké je přemluvit?
Dalo to dost práce, než jsme je přesvědčili. I když jsem ze tří sourozenců, tak jsem byl vlastně jedináček. Mí oba sourozenci zemřeli těsně po porodu. Takže mě rodiče chovali jako v bavlnce. Byl jsem vlastně takové bavlnkové dítě. A tak jsem se nejdřív zeptal maminky, co s tím mám dělat. Ona mi řekla, ať se zeptám Foglara, co to bude za postavu. Na to mi Jestřáb řekl, ať se nebojím, že ta postava mi nikdy hanbu dělat nebude.
Jak jste to tehdy bral a vnímal, když se vaše jméno 17. prosince 1938 objevilo na zadní straně časopisu Mladý hlasatel?
Já jsem se o to nestaral. Chodil jsem do skauta, to mi stačilo. Dlouho jsem to pak neřešil. Až když bylo padesáté výročí Rychlých šípů, pozvali mě na odhalení náhrobního kamene kreslíře komiksu Jana Fischera na Olšanském hřbitově, kde měla být odpoledne beseda s Foglarem. A já měl být pro něj překvapením. Uprostřed besedy mě pak vyšoupli na jeviště a řekli, že tady je živý Jindra Hojer.
Co na to překvapení Foglar?
Ten, stejně jako diváci, neskrýval překvapení. Po besedě následovala autogramiáda. U jednoho stolu seděl Foglar a u druhého já. A aby nemuseli stát ve frontě na podpis od Jestřába, tak začali chodit i ke mně. Obrátil jsem se na Jestřába a řekl mu, že přece nemůžu nic podepisovat, že je to jeho dílo a nejsem skutečná postava Jindry Hojera. On mi jen zamával tužkou a řekl: „Ale jen piš.“ Tím mi dal najevo, že v té postavě je přece jenom něco víc než moje jméno.
Neříkejte však, že vás Rychlé šípy nezajímaly. Vždyť jste nedávno vydal knihu Záhadné hlavolamy pro chytré hlavičky. To zní jako návrat k Záhadě hlavolamu.
A víte, že mě toto neovlivnilo? Hlavolamy a různé luštění jsem sbíral už od malička.
Ještě se vrátím ke jménům. Jak se z Černocha stal Červenáček?
Stejně tak, jak přišel Jestřáb za mnou, tak přišel i za Vaškem Černým. Jen mu řekl, že nemůže mít v knize černocha. Tak z něj, proto-že s našim společným kamarádem Jumbem nosili takové garibaldovské červené čepičky, udělal Červenáčka.
Skautský oddíl skončil v roce 1940. O tři roky později jste maturoval. V té době jste také dostal předvolání a měl jste jako totálně nasazený odklízet trosky z Hamburku. Jak jste se však nakonec místo toho ocitl v Pardubicích?
Měl jsem skutečně umístěnku jako Technische Nothilfe do Hamburku. V tu dobu už jsem byl bez tatínka, který za války umřel. A maminka mi říkala: „Chlapečku, tam jsou nálety a přijdeš tam o život. Musíš si najít nějaké zaměstnání.“ Když jste totiž měl razítko v pracovní kartě, tak jste nemusel do Reichu. Mě vždy bavila chemie a měl jsem zažádáno do laboratoří ve Vysočanech. Jenže když už bylo asi čtrnáct dní před odjezdem transportu, tak mi přišlo vyrozumění, že Praha už je obsazená, ale že by mě přijali na nově stavěný výzkumný závod v Rybitví. Šel jsem k jejich doktorovi, ten mě prohlédl, neměl námitky, a tak jsem 1. července 1943 nastoupil. Při práci ve výzkumáku jsem vystudoval vysokou školu, v roce 1969 udělal kandidaturu a dlouhých 43 let pracoval ve výzkumném ústavu. A při tom 12 let přednášel na zdejší vysoké škole.
V Rybitví jste byl také prakticky očitým svědkem náletů na Drážďany.
To si pamatuji. Myslím, že to bylo v únoru 1945. To bylo tak strašné bombardování, že i tady v Pardubicích jsme cítili, jak se chvěje zem, a viděli jsme červenou záři na obloze. Po válce jsem často jezdil služebně do Německa, přes Drážďany, tak jsem to vždycky využil a šel se podívat na Raffaelovu Madonu. Ale na samotné rozbombardované město byl strašný pohled.
Jak vás vlastně Jaroslav Foglar ovlivnil?
Asi můj život udělal hezčím. Dodnes si pamatuji, že měl zvláštní výchovné metody. Například na táboře byla Černá skříňka. A když jste měl špinavé boty nebo neměl ve stanu ustláno, vaše jméno se napsalo na lístek, který putoval do této skříňky. A když bylo třeba potřeba škrábat brambory, tak se přišlo za Jestřábem. Ten z ní vytáhl nějaký lísteček. A kdo na něm byl napsaný, šel loupat. Ostatní se šli třeba koupat. No, a když vám chtěl Jestřáb něco vytknout, vzal si vás stranou a říkal to tak, že jste nevěděl, zda vás chválí, či sprdává. A to bylo horší, než kdyby na vás křičel.
Už v důchodu jste napsal knihu Jestřábe, díky a nedávno i zmíněné Záhadné hlavolamy pro chytré hlavičky. Ale to vám nestačilo. Teď máte napsanou další knihu. Jak k tomu došlo?
Když jsem psal Hlavolamy, obrátil jsem se na uživatele internetu, zda mi knihu nepomohou financovat. Potřeboval jsem 80 tisíc korun. Ale nakonec se sešlo 280 tisíc. Původně jsme také chtěli k Hlavolamům přidat i mé příběhy. Ale jelikož se nakonec rozrostly na 200 stran, bylo nemožné je k nim přidat. Po společné úvaze s Lukym (nakladatel Lukáš Zeman, pozn. red.) jsme se je rozhodli vydat jako samostatnou knihu. Dopsal jsem ji v polovině července.
A o čem bude?
Bude o mých cestovatelských zážitcích. Původně měla mít jen tři kapitoly – Naše cesta přes Itálii, Putování po Řecku a Příhody pana Šmodrchy. Luky však ještě chtěl, abych napsal svůj životopis. A to je čtvrtá kapitola. Jelikož jsem za pětadvacet let procestoval s manželkou celou Evropu, zážitků mám dost.
Takže bude další kniha?
Teď mám toho psaní až nad hlavu. Ale třeba mě to ještě chytne.
29
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
