Hrajete spolu 25 let, spoustu času jste společně strávili zavření v dodávce, jak se to vůbec dá vydržet?

Nejvíc problémů bylo, když jsme dodávkou jezdili všichni, bylo tam asi osm lidí namačkaných na sebe. Z toho občas vznikaly nějaké třenice. Postupem času se to vyfiltrovalo, jezdíme ze tří směrů. Je sekce pardubická – já a bubeník Pítrs, šéf našeho labelu a můj brácha. Pak je pražská sekce, kde je náš kytarista Mejla, zvukař a manažerka. Potom je samostatná sekce, náš basák Mejn, který bydlí u Jindřichova Hradce. Když vás otráví lidi v dodávce, přijedete na místo a je tam zbytek, tak se bavíte s nimi (smích).

Vztahy mezi vámi asi fungují dobře. Pamatuju si dobu, kdy vám odcházel basák. Nakonec se rozhodl, že bude hrát dál. První koncert, který jste odehráli zase spolu, byl v Pardubicích na majálesu. A vypadali jste hrozně šťastně.

Bylo to jedno z nejtěžších období. Odstěhoval se do jižních Čech a změnil způsob života. Pak si to ale rozmyslel a naskočil zpátky. A my jsme byli rádi, protože jsme hráli s asi třemi basáky. Snažili jsme se někoho vybrat, ale s žádným z nich to úplně nešlo, koncerty nebyly tak dobré. Třeba bychom se k tomu časem dopracovali, ale třeba také ne.

Váš první koncert byl u Žlutého psa před 25 lety, jak na něj vzpomínáte?

Žluťák vevnitř vypadal úplně jinak než dnes. Na té akci hrálo pět kapel – KRK, Vypsaná fixa, Kozy a hadi, Perník a Marná sláva. Hráli jsme úplně první. Bylo to v říjnu 94 a my jsme vznikli na konci srpna (smích). Koncert vůbec nedopadl dobře, hráli jsme fakt blbě. Nevzbudili jsme žádnou reakci. Měli jsme půjčený aparát, ani jsem neuměl zapojit booster. Měl jsem zelenou šňůru a furt jsem tam s ní něco lovil. Když jsme hráli, bylo to takové polo…, vlastně skoro úplně trapné. Potom jsem šel na bar a říkám, že se na to vykašleme. V té době jsme všichni měli ještě jiné kapely, ve kterých jsme hráli. Ale ostatní do mě hustili, že to bylo skvělé a musíme pokračovat dál. Zlomili mě. Další koncert jsme měli asi až za půl roku, to už jsme na tom byli líp.

Ale asi jste si v té době nedokázali představit, že se dostanete tam, kde jste teď, že? Tedy mezi nejznámější české kapely.

To vůbec. Byli jsme silní v tom, že jsme všude machrovali, jak jsme dobří.

Jak to vypadalo?

Ve čtvrtek se chodilo ke Psovi, když byla rockotéka. Kluci všude brali náš demáč a pořvávali tam, že jsme nejlepší nová pardubická kapela. Všichni se nám smáli. Pak nás viděli hrát a smáli se nám ještě víc (smích). Ale v té době nám šlo spíš o to paření. Kapela byla důvod pařit.

Kdy přišel zlom?

Byly to vždycky malé zlomy, takové schůdky. Natočili jsme další demáč, byl o něco lepší. Ono bylo docela jednoduché natočit něco lepšího než to první (smích). Potom jsme sehnali Vladimíra, který s námi je doteď. Domlouval nám koncerty a začali jsme z Pardubic vyjíždět ven. Potom byl zlom, že jsme v roce 2001 podepsali první smlouvu s vydavatelstvím BMG, které nám vydalo desku. Udělali nám větší propagaci. Zařídili nám, že jsme předskakovali před kapelou The Offspring. Tam bylo asi 10 tisíc lidí. Částečně jsme je oslovili, takže jsme viděli, že systém je dobrý.

Jak na tento koncert vzpomínáte?

Nejdřív na nás lidi házeli věci, po třetí písničce zjistili, že hrajeme docela dobře. Ale nervy to byly strašné. Stál jsem před koncertem za pódiem, jenom jsem tam nakoukl a viděl, jak přibíhali lidi, aby byli v první lajně. Udělalo se mi hrozně zle, chodil jsem zvracet. Ale adrenalin nám pomohl.

Jak se za těch 25 let proměnily koncerty?

Rozhodně je míň klubů, kde se dá hrát. Když jsme začínali, byl klub v každém okresním městě. Výrazně se ale zlepšilo jejich vybavení. Některá místa byla fakt neuvěřitelná, byly to undergroundové díry (smích). Teď by člověk nechápal, jak to mohlo fungovat. Hygienické normy by to vůbec nesplňovalo.

A co se týče publika?

Sjednotil se vzhled lidí. Teď mladí lidi vypadají dost podobně. Když jsme začínali, byli na koncertech echt pankáči, ale taky holky v hippies stylu. Dnes je větší módní uniformita. Co se týče prožívání koncertu, chovají se u nás podobně. Ale na mladší kapely už nebývá takový kotel, že by se tam pařilo a naráželo do sebe. Lidé se tam jen pohupují. Teprve když přijde hit, který znají, začnou pařit. Je singlová doba. K hudbě se přidala řada konkurentů, jako jsou třeba youtubeři. V našich začátcích to byla větší věc, mít kapelu.

Chystáte výroční koncert, bude něčím speciální?

Tím datem. Pítrs našel doma pod sklem letáček z prvního koncertu, z něj jsme zjistili datum. Vychází to na pondělí, takže to uděláme v pondělí. Navíc budeme mít předkapelu s názvem Plíživá hrůza, kde jsou lidi, kteří tam vystoupili už tenkrát. Budeme mít řadu nástrojů z toho období. Odstartujeme tam naši šňůru ve společenských oblecích.

Tím vyjadřujete, že je to pro vás důležité?

Ano. Myslím si, že až tam každému z nás dojde celý ten příběh. Až v tu chvíli si to možná uvědomíme.

Vstupenky na koncert se vyprodaly během 10 minut. Čekali jste tak velký zájem?

Ne. Řešili jsme, jestli to vůbec takhle dělat, aby tam někdo přišel. A bylo to pryč za 10 minut. Uvažujeme, že bychom udělali ještě jeden koncert v prosinci v Ponorce, to bylo další místo, kde jsme tady hrávali. Ale zatím se to ještě domlouvá.

Obleky jste na sobě měli i na festivalu Rock for People, kde jste hráli s pražskými filharmoniky. Jaký to byl pocit, stát na pódiu společně s nimi?

Znali jsme se už ze zkoušek, tam se to trochu obrousilo. Bylo to, jako když se ve Star Treku potkali pozemšťani s Klingony (smích). Zjistili jsme, že musíme hrát víc potichu, abychom je nepřeřvali. Jejich dirigent Honza Kučera byl sympatický, vůbec se nad nás nepovyšoval, přitom někdy od lidí, kteří hrají klasiku, člověk jistý despekt cítí. Pak přišli na Rock for People a viděli věci, které v Rudolfinu nezažijí, lidi se tam točili dokola a řádili. Bylo vidět, že jsou z toho úplně hotoví. Po koncertu nám všichni poděkovali, že je to bavilo. Do té doby to bylo trochu studenější.

Vychází vám nová deska, co od ní mohou fanoušci očekávat?

Když jsme zjistili, že budeme mít toto výročí, mohli jsme se buď naparovat s číslovkou a udělat oslavu, nebo to využít a zlepšit se tím, že uděláme dobrou desku. To si myslím, že se nám povedlo, i když to bylo náročnější.

V čem?

Vymýšleli jsme, jak to udělat zase jinak. Nějakého dobráka v kapele napadlo, že by bylo fajn, kdyby se z našich předchozích producentů uplácal jeden. Nejdřív jsme se tomu smáli. Ale pak jsme si řekli, že to není špatný nápad. Většinou kapela osloví jednoho producenta a ten řekne, jak to bude vypadat. Ale teď byli dva. Mysleli jsme si, že oni budou mít problém mezi sebou. Ale nakonec jsme se s Dušanem Neuwerthem hádali trochu víc my, protože jsme dlouho řešili, jak a kde celou desku nahrát. My jsme trochu líná kapela a spoustu věcí řešíme na poslední chvíli. Dušan je dost perfekcionalista, a tak na sebe tyhle systémy občas narazily (smích). Nakonec jsme se domluvili. Jak jsme přišli do studia, bylo to úplně v pohodě. Každý z nich to dělá po svém, ale museli jsme zachovat kontinuitu, aby nebylo slyšet, že tohle dělal Ondra Ježek a tohle Dušan Neuwerth. Chtěli jsme něco změnit, ale zároveň jsme neznali nikoho lepšího.

Kdybyste mohl zpětně svému já před 25 lety něco poradit, co by to bylo?

Být větší diplomat a neříkat všechno naplno, když jsem naštvaný. Zlepšit své umění komunikace s ostatními členy. Ale to bych poradil i jim – třeba kdyby přišla jejich já, taky by jim to poradila. Občas docílíte posunu jemnější formou než nátlakem a pod vlivem emocí. Zároveň si myslím, že moje tehdejší já by to úplně nepochopilo (smích).