Kaplan Tomáš Mlýnek: Čím častěji se z Itiba vracím, tím víc tam chci zůstat

Horko a odér – nebo lépe řečeno africký vzduch, čekání ale i úsměvy a prakticky neexistující čas. Takové dojmy z Keni si přiváží Tomáš Mlýnek, kaplan pardubického logistického pluku, který měsíc pobýval na severozápadu Keni v nemocnici, kterou před víc jak deseti lety vybudoval Pardubák Aleš Bárta. Do Afriky přivezli peníze ze sbírek, které v České republice dávali s týmem dohromady tři roky.

"Když jsem byl v Africe poprvé, říkal jsem si, jak podpořit projekt malé české nemocnice v Itibo kterou provozuje ADRA ČR a místní komunitu a zrodil se nápad: sehnat peníze na nový sanitní vůz. Ten co tam je, už dosluhuje a má toho za sebou opravu hodně. Když jsme se vrátili zpět do vlasti, tak jsme rozjeli velkou akci a začali sbírat peníze po přednáškách, farnostech. Tehdy se podařilo i to, že světlo světa spatřil film Daleko za sluncem od Olgy Špátové, popisující celý projekt, který nám pomohl s propagací věci," popisuje začátek tříleté snahy, která v Pardubicích vyvrcholila dobročinným adventním koncertem pro Itibo.

Zdroj: DENÍK/Jiří Sejkora

Hvězdná benefice pro keňské Itibo vynesla 740 tisíc korun

"Objížděli jsme republiku, města, vesničky a de facto žebrali o pomoc. Poslední akcí v té sérii byl velmi úspěšný benefiční adventní koncert ve Východočeském divadle v Pardubicích. Natolik oslovil široké publikum, že se po něm ozvali další dva dárci oba po sto tisících korunách. Do Afriky se tak místo 1 340 000 korun určených na sanitku vezlo, díky všem darům, sbírkám a koncertu, téměř 2,2 milionu korun. Krom sanitky, která byla cíl, se podařilo nakoupit díky dárcům i nové vybavení. Stačilo to na nepřímou digitalizaci rentgenu, novorozenecké resuscitační lůžko a další vybavení pro JIP či operační sál," popisuje Tomáš Mlýnek.

Česká výprava první týden zůstala v hlavním městě Nairobi. Nakupovalo se zdravotnické vybavení, obcházely autobazary a hledal se terénní vůz, splňující náročné podmínky afrického provozu. "Podařilo se nám sehnat Land Cruiser ve výborném stavu, který se upravil na terénní sanitní vozidlo. Nemocnice v Itibo je 2200 metrů nad mořem v místě, kde se pěstují čaje a dostupnost je v období dešťů velmi těžká. Vůz nesmí zradit a poradit si musí s terénem za všech okolností a podmínek," vysvětluje kaplan. Ručí za bezpečnost nejen pacientů, ale i personálu a techniky.

A pak už směr Itibo "Pracovalo se na proměně auta v sanitku a vybavení nemocnice. Zabralo to spoustu času, pracovali na tom všichni, co tam byli, každý dělal, co uměl, ale to hlavní odvedl náš automechanik Martin Klempíř. A mezitím samozřejmě normálně fungovala i sama nemocnice a péče o pacienty nebyla nijak omezena," popisuje Tomáš Mlýnek.

"Bělochy tam vždy rádi vidí. Medici a lékaři z České republiky tam jezdí ve svém volném čase, zadarmo, za své a jdou tam sloužit. V nemocnici za 10 let existence nebyl žádný konflikt s místními, sami se jí snaží rozvíjet. Vždyť i jim dává práci. V místě, kde nemocnice je, působí běloši tak trochu exoticky, protože tam většinou vůbec nepřijdou, není to turistická oblast, ale nikdy jsme se nesetkali s nepřijetím a odmítnutím. Spíš naopak," dodává.

Příhody, které pardubický duchovní popisuje jsou také z jiného světa. Doslova. Afričané jsou neuvěřitelně družní a veselí. Když se někde objeví běloch, tak děti pokřikují Muzungu, give me biscuit neboli Bělochu, dej mi sušenku. "To není žebrání, ale spíše i forma pozdravu. Lidé jsou tam velmi vstřícní, úslužní, reagují na pozdrav, mají chuť komunikovat. Je tam prostě živo. Mají život velmi těžký a náročný, ale díky tomu jej žijí naplno. Často je to o tom, že nevědí ráno, jestli večer bude co jíst, nebo to bude ráno poslední. "

Zdroj: Archiv Tomáše Mlýnka

"Pokud tam jedu, snažím se být v roli nejen humanitárního pracovníka a zdravotníka, ala působit i v roli duchovního. Je to kraj křesťanský, o který se dělí katolíci a adventisté sedmého dne. Žijí pospolu, respektují se, každá komunita má svůj kostelík. Když jsem tam byl minule, měl jsem možnost sloužit i bohoslužbu. Jejich prožívání náboženského života je odlišné. Tancují, zpívají, bohoslužba tam je delší než u nás a jde o společenský zážitek celé komunity, který není tak anonymní jako u nás. Přináší i své výpěstky z polí a přerozdělí to mezi ty, kteří nic nemají. Tam je to naprosto běžné," vysvětluje pardubický kaplan.

Mám pocit, že čím častěji se odtamtud vracím, tím víc tam chci zůstat. Způsob jejich života je jiný. Tam se nespěchá, neřeší se hlouposti, je to syrový život. Častá je tam konfrontace jak se životem, tak se smrtí. Nejsou tam hranice a bariéry mezi lidmi. Je to jakási obyčejná ryzost života.

"Čím je blahobyt větší, tím se víc řeší věcí méně důležité pro život. Mrzí mě spíš reakce některých místních na uprchlíky, proč pomáháme tam, když je tím sem lákáme. Není tomu tak. Byl zde na návštěvě muž z Itiba a přestože tu byl měsíc v tom, čemu tam by říkali luxus, tak se rád vrátil zpět. Nemají potřebu utíkat, oni se totiž bez sebe neobejdou, to my se izolujeme daleko víc," uzavírá kaplan Tomáš Mlýnek.