VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Každý herec chce být slavný, říká Štěpánka Fingerhutová

Pardubice - Začínala modelingem. Dostat se do reklamy totiž bylo jednodušší než do filmu. Nakonec ale dala přednost herectví. Dnes je jednadvacetiletá Štěpánka Fingerhutová známá i z televizní obrazovky. „V modelingu byl velký tlak na postavu a vzhled, takže jsem s tím skončila a přešla k herectví, které mě zajímalo víc,“ říká nová posila Východočeského divadla.

7.10.2017
SDÍLEJ:

Štěpánka Fingerhutová.Foto: VČD

Co vám na to řekli rodiče, když jste jim oznámila, že chcete být herečkou?
Dokud jsem ve volném čase chodila na konkurzy a na dramatický kroužek, podporovali mě maximálně. Jde spíš o to, že jsem ke studiu herectví utekla - z gymnázia. Rodiče se pochopitelně báli, jestli se uchytím. Mám vystudovanou školu, na které se nevyučuje matematika ani žádné přírodní nebo podobné vědy a na humanitní obory, které se na škole učí, není kladen takový důraz jako na hodiny zpěvu, tance a herectví. Když se neuchytíte v herectví, tak to v jiných profesích moc nevyužijete. Ale teď už mi rodiče říkají, že jsou na mě pyšní.
 
Dokážete si představit, že vaše dítě jednou přijde s tím, že chce dělat herectví?
Dokážu. Stejně jako moji rodiče bych ho ve chvíli, kdy si o to dítě samo řekne, chtěla podpořit. Podle mě spousta dětí nemá žádné koníčky a jestli si najde to, co ho baví, jedině dobře. Herecká branže má jisté aspekty, ve kterých mi rodiče nedokázali poradit, protože se věnují úplně jiným profesím. Svému dítěti bych tím, že se v herectví pohybuju, dokázala poradit lépe. Ale samozřejmě ani já zatím nevím, zda je herectví ta správná profese.
 
Takže jste ještě stále na pochybách?
Herec pochybuje neustále, jestli budou chodit nabídky a jestli ho to bude dál bavit. Jsem ještě mladá a teď nabídky chodí a užívám si to.
 
Ale nějaká nejistota tam je…
Ano. Svému dítěti, kdyby se rozhodlo herectví studovat, bych asi spíše doporučila vysokou školu než střední, kterou mám já. Nevyčítám si, že jsem šla už na konzervatoř a ne na DAMU, protože mě to dovedlo tam, kde teď jsem. Ale střední je prostě velký risk, protože se dítě už v patnácti letech rozhodne pro tak specifické vzdělání.

Jste absolventkou Pražské konzervatoře. Co vám tato škola dala nejdůležitějšího?
Konzervatoř mi toho přinesla spoustu. Hodně jsem se zlepšila v tanci i ve zpěvu, protože jsem k tomu nebyla jako dítě vůbec vedena. Doopravdy jsem se roztančila a rozezpívala až tam. A poslední dva roky na škole mi přinesly praxi, kterou teď využívám v divadle. Zkusila jsem si, jaké to je stát na jevišti. Kromě toho mi škola dala i dobré přátele a poskytla takové zvláštní uvolněné prostředí. Na gymnáziu se lidé bavili vysloveně jen o učení a pak jsem přišla na konzervatoř, kde byl taky ten „život“. Díky tomu jsem měla krásné mládí plné zážitků. 
 
Slyšela jsem ovšem také, že konzervatoř studenty naučí mít ostré lokty a přátele tam člověk hledá těžko.
To ano. Mezi herečkami panuje nějaká ta rivalita, ale v naší třídě jsme byli dobrý kolektiv. Dokázali jsme sedět u kafe a dělat spoustu mimoškolních činností. Dva opravdové přátele, které teď mám, jsem získala právě tam a jsem za to vděčná.
 
Takže nerazíte to heslo, že herci nemohou být kamarádi?
To si vůbec nemyslím a přijde mi škoda, že tohle někdo říká. Když nezávidíte vy, můžete se s kolegyněmi normálně přátelit. Když závidí ony, je to jejich problém. Na to je krásný citát z Coelhova Alchymisty – „Tvůj vlastní úspěch není závislý na úspěchu ostatních“ –, kterým se řídím, a díky tomu jsem přející ke svým kolegyním. Dveře jsou otevřeny pro všechny stejně.

Jak jste se pak dostala do angažmá právě ve Východočeském divadle?
Sama si nejsem tou cestou jistá (smích). Ale najednou mi zavolal Zdeněk Janál, bývalý zdejší dramaturg, který mě asi viděl v pražském Činoherním klubu nebo ve škole v představení, a pozval mě na konkurz. A já mu do telefonu řekla, že o angažmá zájem nemám, ale přijela jsem stejně. Na konkurzu jsem se cítila moc dobře, v divadle byli všichni vstřícní, to prostředí se mi tu zkrátka líbilo. Cestou vlakem zpět do Prahy mi volali, že by mě chtěli, ale hledají pouze lidi do angažmá. Tak jsem popřemýšlela a vzala jsem to. 
 
Proč jste původně nechtěla do angažmá?
Protože jsem měla hodně práce u filmu, což pro mě bylo v té době velmi pohodlné. Vydělávala jsem si tím, měla jsem v divadle hostovačku, která mě bavila, ale angažmá a zejména dojíždění jsme se bála. A je fakt, že teď jsem musela své aktivity ve filmu omezit, vybírám si, co budu točit, divadlo jsem dala na první kolej. Uvidíme, jak mě to bude takto bavit, ale zatím mě to baví hodně. 
 
Jak vás mezi sebe přijali kolegové?
Jsou tu zlatí. Od začátku, ještě když jsem sem jezdila pouze se dívat na představení, tak se se mnou bavili, je tu skvělý kolektiv.

Jaké to bylo, když jste jako nováček naskočila do Rasputina?
Bylo to opravdu náročné. Začala jsem zkoušet v alternaci, v období, kdy jsem ukončovala školu, psala absolventskou práci, dělala zkoušky a k tomu jsem ještě natáčela celovečerní film. Teď si tu mimochodem Rasputina pročítám –  nemám to pod kůží tím, že jsem nebyla na moc zkouškách. Hry, co chystáme teď, už jsou více v pohodě.
 
Přebrala jste také roli po Veronice Mackové, která soubor na konci minulé sezony opustila. Podle herečky Marie Doležalové, která je autorkou blogu Kafe a cigárko, je to velmi nevděčné. Jak to vidíte ty?
Její blogy jsem četla. Záskoku se, pravda, hodně bojím, dělala jsem ho zatím jednou a není to vůbec nic jednoduchého. 
 
Nyní se věnujete inscenaci Commedia finita. Co vás na ní zaujalo? 
Bylo to pro mě překvapení, že budu dělat dlouhý monolog, při němž budu 20 minut úplně sama na jevišti. Polilo mě velké horko. Už jsem jistější, i když je to těžký úkol. Je to moc dobře napsané. Hrajeme to čtyři ženské a každá z nás ve svém monologu představí různé části ženské povahy. 
 
Našla jste si v této hře  něco, co byste si mohla odnést do vlastního života?
Je tam spousta věcí. Hraju nejžárlivější z těch holek a právě žárlivost je jedna z vlastností, se kterou se snažím pracovat. 
 
Působíte také v Činoherním klubu, což je velká příležitost. Jak jste se k takové nabídce dostala? 
Ondřej Sokol, který hru Kati, v níž v Činoherním klubu hraju, režíroval, mi hrál tátu ve filmu Dvojníci. Když pak hledali herečku patnáctileté Shirley, vzpomněl si na mě. Činoherní klub jsem vždycky milovala, a tak se nějak stalo, že jsem tam začala zkoušet. Byla jsem z toho úplně vyklepaná.  Přišlo to v posledním ročníku konzervatoře. Hraju tam strašně ráda.
 
Jaké to je stát vedle takhle velkých herců v Činoherním klubu?
Byla jsem opravdu hodně vyklepaná, nevěděla jsem, jak k nim přistupovat. Zpočátku jsme si tykala jenom se dvěma, ale teď už jsem s nimi semknutá. Z mojí strany tam byl velký respekt a vlastně ještě stále je.
 
Věnujete se i filmové a seriálové tvorbě, jaký to byl pocit, když jste si poprvé stoupla před kameru?
Už si to úplně nepamatuju, bylo mi 7 nebo 8 (smích). Zatím se před kamerou cítím jistější než na jevišti. Je dobře, že teď makám na tom, co mi jde méně. 
 
Jak jste se dokázala vyrovnat s negativními reakcemi lidí, kteří ve vás viděli postavu psychopatky Šárky z Ordinace v růžové zahradě?
V reálu jsem naštěstí zaznamenala možná jen dva nějaké úšklebky, ale jinak to bylo v pořádku. Na internetu to ovšem bylo ze začátku hodně drsné. Všichni říkali „nečti si komentáře“, já si je přečetla a bylo to hrozné, lidé psali „utopte tu mrchu“. Blbě se to čte, ale na druhou stranu si to vykládám tak, že jsem tu postavu podala dobře. Když mě někdo vyloženě spojoval s nesympatickou Šárkou, tak to byli hodně staří lidé, kteří si to nedokázali oddělit. Beru to i tak, že to je úděl herců hrajících záporné postavy. Doteď jsem hrála většinou naivky a zkušenost se záporačkou byla velmi vítaná, dokonce mě to bavilo více než ty naivky.
 
Jak se vám to hrálo, když působíte takto „v civilu“ úplně jinak?
Původně jsem ani nevěděla, že mám hrát takovou mrchu. Šla jsem na konkurz a tam jsem zjistila, co má být Šárka zač. Nedokázala bych zahrát nikoho vyloženě agresivního. Šárčinu postavu jsem tedy koncipovala tak, že je labilní a ospravedlňuje si, co dělá, že se vnímá jako chudinku. Tím jsem si tu postavu tak nějak obhájila, i když to, co dělala, bylo hrozné.
 
I když to byla negativní role, tak vám přinesla popularitu. Jak jste to nesla?
Ze dne na den mě začali lidé oslovovat, poznávat. Když člověk dělá herectví, tak s nějakou ambicí být slavný do toho jde. I když řeknou, že ne, tak všichni jsme to chtěli. Když to pak ale přijde, je to hrozně ubíjející. Sedíte v autobuse, všichni na vás zírají, lidé si myslí, že vás znají. Nedělá mi problém, když za mnou někdo přijde a řekne „Dobrý den, mohl bych se s vámi vyfotit?“. Já se s těmi lidmi ráda bavím a potěší mě to. Spousta lidí na mě ale hmatá a křičí na mě „Šárko“. Bylo to náročnější, než jsem čekala. Přišla jsem trochu o soukromí a svůj klid.

ZblízkaPovídat si se Štěpánkou je velice příjemné. Kdo čeká pološílenou Šárku z Ordinace, bude mile překvapen, dočká se pokorné a přátelské mladé ženy. Mě však víc překvapilo, jak má teprve 21letá herečka hezky srovnané hodnoty a jak si zodpovědně uvědomuje, že může být pro mladé holky vzorem.

A co bulvár?
Častou píšou věci, které nejsou pravdivé. Což o to, já jsem to nikdy moc neřešila, ale pak mi volá děda, že v televizi říkají, že jsem promluvila o svém těhotenství a jestli jsem tedy těhotná. Vůbec jsem to nechápala. Pak jsem si uvědomila, že  jsem dělala rozhovor s reportérkou a jedna z dvaceti otázek byla, zda si přeju mít někdy děti, a já řekla ano. Takže hůř to snášejí moji blízcí. Bulvár může být opravdu drsný. Stane se třeba, že zavolá někdo ze zavedeného bulvárního plátku. Vy to pak položíte a oni si napíšou, co chtějí. Ale nepomůžete si, ani když s nimi mluvíte. Dáváte pozor na jazyk, ale je to jedno, stejně to překroutí. Takže pak za mnou někdo přijde, zeptá se „Hele, ty máš stalkera? Psali to v novinách“ a já o žádném nevím.
 
Mladé herečky často řeší svou postavu a nezřídka v rozhovorech uvádějí, že jim chybí sebevědomí. Sama jste si prošla anorexií a bulimií. Máte pocit, že tyto problémy k této práci zkrátka patří?
Je to spojené s tím, že jsem byla od sedmi let posuzovaná podle vzhledu. Samozřejmě to není jen kvůli tomu, přidávají se různé psychické problémy, které tyto poruchy pomáhají odstartovat. Tlak této profese je opravdu v tomto ohledu silný. Na castingu třeba řeknou, že jeden koutek máte výš než druhý. I na škole na nás tlačili různým způsobem jako „zhubněte“ a podobně. Když to slyšíte v patnácti, tak to pro holku je ubíjející. Už jsem se s tím srovnala a zjistila, že nejlepší způsob je jít úplně proti tomu. Dva roky jsem teď bez jakékoliv poruchy příjmu potravy a jím všechno, co chci. Jsem konečně spokojená. Byl to boj. Ale chci být spíš dobrým vzorem pro mladé holky než další nezdravě vychrtlou herečkou. 
 
Dnes se odborníci snaží prosazovat zdravý, normální vzhled ženy. Myslíte, že se jim to daří?
Zdá se mi, že zatím ještě úplně ne. Ten trend teprve přichází. Tleskám lidem, kteří někde v médiích řeknou, že je v pořádku, jací doopravdy jste. Tleskám i těm, kteří řeknou, že na přehlídkách nemohou být vychrtlé modelky. Co vidím na sociálních sítích je hrozné, třeba na Instagramu jsou holky, co nejedí a přehnaně cvičí. Myslí si, že tím že zhubnou budou šťastné, ale to přijde v tom okamžiku, kdy se přestanete řešit. Snažím se být dobrý vzor. Smazala jsem na Instagramu všechny fotky z období, kdy jsem byla nemocná. Každá holka má občas někde celulitidu, vrásky, strie, ale takové prostě jsme.

Autor: Lenka Štěpánková

7.10.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

Muž stál uprostřed rušné silnice

Co je podle obyvatel Pardubic největším problémem v dopravě? Odpovídat budou Pardubičtí.

Tazatelé zkoumají dopravu. Navštíví tisícovku pardubických domácností

Výhru pardubické rezervy ukoval Kovář

Pardubice - Dvě nejtěsnější, ale tříbodová vítězství si připsaly oba týmy z regionu v 11. kole fotbalové Divize C.

DOTYK.CZ

Internet se baví: Babiš líbá a Benda je stejnou jistotou jako smrt a daně

/ GALERIE, VIDEO / Tvůrci internetových memů nespí a povolební situaci v Česku pochopitelně nenechali bez povšimnutí. Pozornost si získaly zejména čtyři momenty: vděk Andreje Babiše vyjádřený tvůrci jeho kampaně Marku Prchalovi, prohra Matěje Stropnického v čele Zelených, poměrně vysoký zisk SPD Tomia Okamury - a "nesmrtelný" poslanec Marek Benda.

Vítěz voleb: Post ministra bych neodmítl

Pardubický kraj – Vítězné hnutí ANO, které vyluxovalo voliče většině českých stran, bujaře slaví. V Pardubickém kraji, jenž má ve sněmovně deset mandátů, získalo hned čtyři z nich.

Poražený voleb: Na Titanicu se stále hraje a zpívá

Pardubický kraj – K potápějícímu Titanicu přirovnal ČSSD včera, den po volbách, její pardubický hejtman Martin Netolický. Není se čemu divit. Jinak než debakl jednociferný volební výsledek sociálních demokratů, před čtyřmi lety vítězné a hlavní vládní strany, nazvat nelze. Svůj mandát obhájil ve víkendových volbách jen její zdejší lídr Jan Chvojka.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT