„Je to ta nejtěžší životní situace, která nás každého čeká. Umře nám někdo blízký, někdo, kdo nás měl rád, koho máme rádi my. To, že rodina může být se svými blízkými až do konce, je velký dar. Okolnosti odcházení, zvláště ty zdravotní, mohou být opravdu těžké a my se snažíme pomoci tím rodinu provést,“ říká Hubálková.

Jaké služby Oblastní charita Pardubice poskytuje?

Naše sestry a pečovatelky se starají o zhruba 500 až 600 potřebných denně. K pacientům sestry vyrážejí ze středisek v Pardubicích a Holicích, máme čtyři střediska pečovatelské služby, službu osobní asistence, jedno ambulantní a dvě pobytová střediska odlehčovacích služeb a terénní odlehčovací služby. Provozujeme dvě rodinná centra v Holicích a Luži, máme program pomoci romským rodinám, kde se zaměřujeme na vzdělávání dětí i dospělých, a další služby.

O jaké služby je největší zájem?

To je individuální. Časem se potřeby naši klientů proměňují a vzrůstá jejich náročnost. Máme klienty, kteří postupně využívali pečovatelskou službu, domácí zdravotní péči, osobní asistenci, jezdili do ambulantního či pobytového střediska odlehčovacích služeb a v závěru života o ně pečoval multioborový hospicový tým.

Jak funguje hospicová péče?

Určitě bych zdůraznila slovo domácí. Celá léta usilujeme o poskytování hospicové péče v domácím prostředí. Z našich dvou středisek v Pardubicích a Holicích každý den vyjíždějí pracovníci do rodin pacientů v terminálním stádiu nemoci. Pacientovi a rodině je k dispozici lékař, zdravotní sestra, sociální pracovník, psycholog, psychoterapeut a duchovní. Součástí domácí hospicové péče je čtyřiadvacetihodinová pohotovost a rodina může kdykoliv zavolat a požádat o pomoc.

Co rodiny obvykle potřebují?

V domácí hospicové péči využíváme také další naši službu, a sice terénní odlehčovací služby. Starat se o svého blízkého umírajícího je náročné fyzicky i psychicky, a pokud není v rodině nikdo, kdo by mohl pečujícího vystřídat, na čas může tuto péči převzít náš pracovník. Například v době, kdy pečující sám potřebuje lékaře, zařídit nezbytné věci či si prostě potřebuje na krátký čas odpočinout a nabrat síly.

close Marie Hubálková je součástí Oblastní charity Pardubice už 25 let, z toho 13 let je její ředitelkou. info Zdroj: Deník/Klára Karasaridu zoom_in Marie Hubálková je součástí Oblastní charity Pardubice už 25 let, z toho 13 let je její ředitelkou.

Nabízíte pomoc také rodinám s malými dětmi?

Ano. Uvědomili jsme si, že žena, která je na mateřské, je trošku v izolaci. Mladá dívka si třeba úplně neví rady, jak vychovávat dítě. Založili jsme dvě rodinná centra, kde jsou programy pro děti i jejich rodiče a prarodiče. Maminky chodí už před porodem na předporodní cvičení. Pořádáme různé přednášky, abychom jim pomohli, aby se tam dozvěděly to, co potřebují.

Pomáháte i sociálně slabým a problematickým rodinám?

Ano, pomáháme rodinám, které mají problémy a hrozí jim třeba dokonce odejmutí dítěte. Jsme zastánci toho, že dítě potřebuje vyrůstat v rodině a zažívat lásku rodičů. Dětství nás provází celý život a je těžké se traumat z dětství zbavit. Pomáháme také rodinám, které mají děti v pěstounské péči, organizujeme pro ně vzdělávání a další služby.

Jak v charitě funguje dobrovolnictví?

Za pomoc dobrovolníků jsme moc vděční, dobrovolníci mohou chodit do středisek odlehčovacích služeb a zde lidem číst, hrát s nimi různé hry. Velice dobře funguje akreditovaný dobrovolnický program Pomoc rodinám, kde dobrovolníci doučují děti ze sociálně znevýhodněných rodin tak, aby jejich šance na úspěšný život byly stejné jako u jejich vrstevníků. Často stačí málo, aby se začarovaný kruh přerušil.

A jaký je o dobrovolnictví zájem?

Samozřejmě covidová omezení nás zasáhla i zde. Když do služeb nemůžeme pustit návštěvu, tak sem nemůžeme pustit ani dobrovolníky. Jsem ale ráda, že doučování dětí pokračovalo i v době nejtvrdších uzávěr. Za poslední dva roky vidíme, že dobrovolníků je méně, a o to více jsme rádi za ty, kteří vytrvali i za ztížených podmínek, stejně jako za pomoc firemních dobrovolníků a za dobrovolnickou pomoc při benefičních akcích.

Jak se covid dotknul fungování charity?

Tahle epidemie nám všem dala zabrat. Máme zodpovědnost za asi 2000 klientů a jsou to staří lidé, bezmocní, nemocní a my je nemůžeme opustit, takže jsme to museli zvládnout. Provoz jednotlivých služeb jsme uzpůsobili tak, aby se pracovníci stýkali co nejméně, omezili jsme střídání služeb u klientů. Přesto se nám stalo, že v pobytových odlehčovacích službách onemocněli všichni a museli jsme středisko na deset dnů zavřít. V nouzovém stavu navíc stát některá zařízení zavřel a několik měsíců jsme ty služby neposkytovali. Celkově to pro nás byla a je zatěžkávací zkouška.

Jak jste ve službách dodržovali ochranná opatření?

Každý zaměstnanec se ze dne na den musel naučit chodit v respirátoru, musel se umět obléknout do kompletních ochranných pomůcek proti covidu, musel přijmout péči u covidových pacientů. Když si představíte, že pečovatelka se musí před bytem obléknout do overalu a kompletně do všech pomůcek, nesmí nakazit pacienta, nesmí to roznést, nesmí nakazit sebe a toto několikrát denně, nezbývá než ji obdivovat.

Jaké další projekty máte v plánu?

S narůstajícím počtem klientů a pacientů narážíme i na prostorové limity. Malým domem v pardubické ulici V Ráji během dne projde opravdu hodně lidí. V současné době proto pracujeme na projektové dokumentaci domu, kam bychom chtěli přesunout pečovatelskou službu, mobilní hospic a vybudovat zde paliativní ambulanci. Dalším snem je vytvořit odlehčovací paliativní lůžka v Holicích.

Co podle vás v charitě chybí?

Ve společnosti obecně chybí zařízení pro lidi na konci života, kteří třeba nebyli tak úspěšní, byli i bez domova. Když takový člověk nemá důchod, nechce ho žádné zařízení přijmout. Jednou bychom chtěli vybudovat zařízení pečující v závěru života právě o takovéto „problémové“ klienty.