Majitelka závodiště v Kolesách Pavlína Sůrová definitivně potvrdila, že s cvalovými dostihy končí. „Žádný termín na příští sezónu Jockey Clubu na pořádání cvalových dostihů nedávám, končíme!“
Fotogalerie: Kolesa, cvalové dostihy
Kolesa na koňský sport ale nerezignují a po uplynulém víkendu se jeví jako reálná možnost založení nové tradice klusáckých dostihů. Po pražské Chuchli a moravskoslezských Bravanticích by se mohly v příští sezóně klusácké dostihy začít pravidelně pořádat právě na východě Čech.
Klusácké dostihy mají v tuzemsku svou tradici, i přes jejich častou opomíjenost. Pravdou je, že stojí dostihy ve stínu cvalových. V sobotu se v Kolesách, během léta už podruhé, jelo hned šest klusáckých dostihů a podle účastníků by založení nové tradice byla dobrá volba.
Klusácké dostihy
Dostihy, při kterých jezdec nesedí na koni, ale na vozíku zapřaženém za ním (tzv. sulka). Koně, kteří jsou pro tyto závody používáni, jsou nazýváni klusáky. Tento druh dostihů původně vznikl v Nizozemsku.
Zdroj: wikipedia.cz
„Dráha je jakžtakž na to, že je to na trávě. Když už je tady taková pěkná dostihová dráha, tak by se měla využívat. Záleží na domluvě a ceně pronájmu,“ uvedl například jezdec Ivan Coufal ze Stáje Květná.
V klusáckých dostizích je hlavní rychlost koně v klusu, jakmile přejde do cvalu, následuje diskvalifikace. Kůň je zapřažený v tzv. sulce, dostihy se běhají na speciálních klusáckých drahách. V jednom dostihu může startovat maximálně 16 koní. Délka tratí pro dostih je většinou v rozmezí 1600 až 3400 metrů.
Paradoxně klusácké vozíky nemají například od těch vozatajských žádné odpružení. „Drncá to, drncá, my starší už to cítíme,“ smál se chovatel, jezdec i trenér v jedné osobě Ivan Coufal.
Ke zrušení cvalových dostihů vedly majitelku Koles Pavlínu Sůrovou věčné spory s Dostihovým spolkem Pardubice a kolize termínů. „Třináct let jsme měli listopadový termín. Nejdříve jsme přesouvali dostihový den z dubna na listopad. A zase si v Pardubicích usmysleli, že den před ním uspořádají konkurenční akci. To by nám nikdo nepřišel. Letos jsme jeli poprvé v létě. Lidí sice přišlo hodně, dorazila spousta kvalitních žokejů a koní, ale to jsme měli jen štěstí, že hodně zapršelo a dráha byla dobrá. Jinak bychom měli účastníků sotva polovičku. Nikdo by nechtěl riskovat zranění,“ doplnila Sůrová s tím, že na pořádání cvalových dostihů nesežene ani sponzory.
„Jsou to jen výkřiky a vyhrožování, nerad bych to řešil přes média. Když něco chci, musím pro to taky něco udělat, ne porušovat zažité principy komunikace. I co se týče termínů,“ zvolil ostřejší tón Jaroslav Müller, člen Rady Jockey Clubu a ředitel Dostihového spolku Pardubice, který provozuje pardubické závodiště.
Pavlína Sůrová podle něj nechce komunikovat. „Uznáváme potřebu regionálních provinčních závodišť, ale Pavlína to dělá nešikovně. S jejím otcem byla lepší komunikace,“ zdůraznil ředitel Müller.
Dodal, že Kolesa ani z hlediska možného úbytku návštěvníků nepovažuje za hrozbu. Teď už budou Kolesa mnohem většímu a známějšímu závodišti, navíc ve stejném okrese, konkurovat snad jen dvojicí vozatajských závodů, které mají být uctěním památky místního rodáka a legendárního vozataje Petra Vozába. „Je to ale spíš takové setkání příznivců tohoto odvětví a vzpomínka na Petra,“ dodala Sůrová.
play_fill
Závodiště v Kolesách stavěl už její otec s překážkami, které by měly v menším kopírovat ty na Velké pardubické, je tu například i zmenšená a obávaná irská lavice, ale i rovinky, zajímavé skoky a překážky. „Byla by to škoda, kdyby to tady skončilo. Já tyhle dostihy považuji za takovou Pardubickou juniorku v tenise. Kdo dneska jezdí Velkou pardubickou, začínal na dráze v Kolesách,“ řekl například 73letý František Zobal, vítěz Velké pardubické z roku 1976 na koni Limit za hřebčín Albertovec.
I proto tady má sídlo stájí a tréninkovou základnu pravidelný účastník Velké pardubické Jaroslav Myška. „Tomu bude areál nadále k dispozici, rušit ho nehodláme. Budeme pokračovat v rehabilitacích koní, bude tu výstava psů, závody chrtů, lukostřelba nebo paintballisti, plánujeme hry pro děti na ponících,“ nastínila své představy Pavlína Sůrová.
Trocha historie
Morava drží prim, v r. 1912 vzniká dobře organizovaný Spolek chovatelů klusáka se sídlem ve Šternberku, který zbudovává dostihovou dráhu a organizuje dostihy, chov a vede i plemennou knihu. Rozvoj přibrzdila I. světová válka, dostihy se přerušují a značně poškozen a zredukován je i chov klusáka. Během první republiky začínají klusácké dostihy a chov klusáka opět vzkvétat, až do roku 1930, po němž začíná chov upadat, dráhy zanikají a dílo zkázy dovršuje druhá světová válka. Po válce obnova začíná v Olomouci a během dvou let zde vybudují krásnou dostihovou dráhu v Lazích. V roce 1951 přebírá chov klusáka stát, chov se přesouvá do Zemského hřebčince v Tlumačově, odkud byl teprve letos odprodán poslední klusácký hřebec (Sabbath po Labyrint) a tím byl chov klusáka převeden výhradně do soukromých rukou. Oficiální autoritou pro chov klusáka a pořádání klusáckých dostihů je Česká klusácká asociace se sídlem v Praze - Velké Chuchli, kde se pořádá i drtivá většina dostihů.
Zdroj: https://equichannel.cz/clanky/klusaci/klusacke-dostihy-v-ceske-republice
