Sociální sítě nám nechyběly, shodli se studenti, kteří přežili izolaci za polárním kruhem. 

„Přijít o signál pro nás byl šok, najednou nemůžeme dát vědět domů, že jsme v pořádku. Trvalo to ale jen dva tři dny, a pak nám to bylo jedno. Měli jsme jiné starosti,“ říká jednadvacetiletá studentka Vendula Ševčíková. Za sebou má 20 dní, které strávila v extrémní izolaci. Od blízkých, komfortu, od moderního světa. Splnila si tak povinný předmět, ale především zažila dobrodružství a stejně jako šest dalších studentů překonala sama sebe. „Tady bych si řekla, že mě bolí nohy, tak nikam nejdu a budu doma. Ale tam jsem se sebrala a musela jít. Mohlo mi být jakkoli blbě, ale nikdo s tím nic neudělal, prostě jsem se musela kousnout a jít,“ vypráví.

Ilustrační fotoIlustrační fotoZdroj: Deník

Šest studentek, jeden student a vedoucí Katedry sociální a kulturní antropologie Fakulty filozofické Adam Horálek v Pardubicích nasedli do minibusu a jeli do švédského Kvikkjokku, vesnice, kde končí silnice. A začíná divočina.

„Laponsko nás zaujalo, protože to pro nás byl krok do neznáma. Čekalo nás dobrodružství, tak jsem do toho šla a doufala, že to přežiju,“ vzpomíná studentka Anna Černá na svoje rozhodnutí, že svůj antropologický výzkum splní za polárním kruhem. Když ve Švédsku vystoupila z vozu, hodila si na záda téměř třicetikilovou krosnu, ve které měla výbavu a jídlo na tři týdny, a vyrazila na třísetkilometrový trek s bandou téměř neznámých lidí.

Sedmičlenná skupina studentů etnografie na Univerzitě Pardubice se se svým vyučujícím vydala na terénní výzkum do dalekého švédského LaponskaSedmičlenná skupina studentů etnografie na Univerzitě Pardubice se se svým vyučujícím vydala na terénní výzkum do dalekého švédského LaponskaZdroj: Vojta Juda

Sníh, led, déšť i pařící slunce. K tomu navíc drsný terén a téměř pořád světlo polárního dne. „Neustále jsme měli mokré boty, věci nám vůbec neschly. Koupali jsme se v řekách, které vytékaly z ledovce, a často jsme je museli přebrodit. Velmi rychle jsme si při tom začali pomáhat, podávali jsme si ruku, tahali se z vody, nosili si vzájemně batohy. Byla to malá gesta, která ale v tu chvíli znamenala strašně moc. Téměř jsme se neznali, ale dokázali jsme spolupracovat,“ popisuje studentka Lucie Chylíková, jak skupina fungovala, což byl také jeden z úkolů mladých antropologů. Měli sledovat, co s nimi dlouhodobá a extrémní izolace udělá. „Byly dny, kdy mi bylo neskutečné smutno, šla jsem mimo skupinu a pobrečela jsem si, protože jsem to ze sebe musela dostat,“ dodává Chylíková.

Dva poškozené kanystry s kyselinou v Dolní Rovni, na místě zasahovaly dvě jednotky hasičů.
FOTOGALERIE: V Dolní Rovni z poškozených kanystrů unikala nebezpečná kyselina

„Bylo zajímavé pozorovat odlišné žebříčky hodnot, každý ze studentů v různé fázi postrádal něco jiného, někdo celou dobu postrádal jídlo, někdo truchlil po drahé polovičce, někomu chybělo sucho a teplo, jiným kontakt s vnějším světem. A to všechno se navíc s časem měnilo,“ upozorňuje Horálek s tím, že první dva týdny zvládli studenti statečně. Třetí týden ale začaly čím dál častěji přicházet krize.

K žádným velkým konfliktům ale ve skupině nedošlo. Účastníci expedice moc dobře věděli, že se navzájem potřebují. „V divočině se nelze moc hádat, řešením sporů není někoho někam poslat, spíš se dotyčný přesune na konec skupiny, jde si svým tempem a tam si to srovnává v hlavě. Když krize přejde, vrátí se ke skupině,“ říká Horálek.

Psychicky obtížné momenty ještě umocňovaly fyzicky náročné aktivity. Ani v největší krizi se ale studenti nemohli vzdát, před odjezdem museli podepsat souhlas s tím, že expedice se lze zúčastnit, ale nelze ji v průběhu opustit.

„Bylo vtipné, že jsme za polárním kruhem chodili odhalené a jen v kalhotkách. Jeden den jsme brodili řeky tak často, že nemělo smysl se oblékat. Měli jsme ale naprosto zmrzlé nohy,“ vzpomíná už s úsměvem Černá.

Sedmičlenná skupina studentů etnografie na Univerzitě Pardubice se se svým vyučujícím vydala na terénní výzkum do dalekého švédského Laponska.Sedmičlenná skupina studentů etnografie na Univerzitě Pardubice se se svým vyučujícím vydala na terénní výzkum do dalekého švédského Laponska.Zdroj: Vojta Juda

Právě sucho, teplo a pohodlí chybělo studentům nejčastěji. A pak také dostatek jídla. „První den treku jsem dostala chuť na tlačenku, po návratu jsem do sebe nasoukala čtyři plátky. Tam to neexistovalo, nemohli jsme si večer, když jsme měli chuť, něco zakousnout, protože bychom si snědli jídlo na další den,“ popisuje Chylíková a dodává, že naopak telefon a sociální sítě jí nechyběly téměř vůbec. „To jsou věci, které tam člověku vůbec nechybí. Měla jsem úplně jiné starosti než přemýšlet, co je novým trendem na Instragramu. Cílem bylo mít pitnou vodu, jídlo a najít dobré místo na přespání,“ hodnotí a její spolužačky přikyvují.

Kredity za absolvování expedice studenti ale zatím nedostali. V průběhu izolace dělali zúčastněné pozorování a psali si terénní deníky, které budou muset ještě vyhodnotit. Až po jejich odevzdání si předmět odškrtnou. Na závěr také přiznávají, že by se se stejnou skupinou klidně vydali na další dobrodružství. „Teď už bych se lépe vybavila. O tričko méně, o kilo jídla více,“ směje se Chylíková.