Většinou režírujete převážně jen v domovském Městském divadle Brno. Co vás zlákalo ke spolupráci s pardubickým divadlem?
Byl jsem většinu své kariéry především hercem a režírovat jsem začal teprve před deseti lety. Pardubické divadlo je mi blízké, je tu v angažmá můj nejlepší přítel a spolužák z konzervatoře Milan Němec. Jezdím sem dlouhá léta a divadlo, které se tu dělá, se mi líbí. Nabídka na hostování přišla od ředitele divadla Petra Dohnala v souvislosti s tím, že se tu hrála moje činoherní komedie Jméno, která vyhrála některé z cen na Grand Festivalu smíchu. Dohodli jsme se, že by mohlo být zajímavé přivést sem muzikálový titul Kvítek z horrroru.

Pomohlo vám na začátku zkoušení, že vám asistenta dělal Milan Němec, který s vámi v podobné pozici spolupracoval už při svém angažmá v Brně?
Rozhodně mi to pomohlo. V divadle musíte znát vnitřní koloběhy – kdo v čem hraje a podobně. Milan mi také pomáhá s vnitřní komunikací mezi zaměstananci divadla, které jsem neznal, či stále neznám.

Hudební scéna Městského divadla Brno je známá svým kvalitním technickým zázemím, díky kterému je tam možné uvádět velké muzikálové produkce, jako jsou Bídníci či Mary Poppins. Jak se vám pracovalo v Pardubicích, kde jste měl trochu skromnější možnosti?
Je to pochopitelně menší divadlo a možnosti jsou o něco skromnější, nicméně divadlo v Pardubicích je vybaveno velmi dobře. Řekl bych, že na to, že se jedná především o činoherní scénu, je vybaveno dokonce nadstandardně. Pan ředitel je navíc velkorysý manažer, takže jsme mohli pořídit třeba novou bicí soupravu.

Co je na hororové komedii Kvítek z horrroru divácky nejatraktivnější?
Je to titul, který si dělá legraci z mnoha žánrů – z muzikálu samotného, ale také horororu, či „béčkových” filmů. Zároveň ale přináší touto humornou formou jisté poslání – že ačkoliv se nám někdy zdá, že bychom měli podlehnout tomu, co je atraktivní a svůdné, nabízí na první pohled jednoduchou cestu – nemusí se to vyplatit. Mohla by to být totiž ta „naše” kytička, která nakonec člověka sežere… Ten muzikál je výjimečný svým příběhem, humorem i hudbou. Být to „velký romantický” muzikál typu Bídníci, patřil by i u nás mezi klasiku. V Americe či Británii tomu tak je.

Vy jste tento muzikál připravoval už v roce 2011 v Brně. Čím se bude pardubická verze lišit?
Liší se v mnohém – především v hereckých výkonech, ale částečně také v kostýmech a scénografii. V Brně jsme taky hráli s mnohem větším orchestrem. Vnější prostředky jsme použili podobné, ale ve výsledku bude myslím zážitek jiný, protože vždycky záleží především na lidech – hercích, muzikantech, dirigentovi…

V inscenaci se v různých alternacích představí hned pět hostujících hereček. V pardubickém souboru jste nenašel vhodné adeptky?
V Brně máme ohromnou výhodu, je tam Janáčkova akademie múzických umění, ze které každý rok vycházejí noví absolventi muzikálového herectví. Ty tři role, které jsou alternované, jsou poměrně specifické, jelikož obsahují těžké vícehlasy, do toho musí děvčata ještě tančit, party jsou hodně vypjaté… Žádá si to vyšší muzikálovou rutinu, než je tady běžná. Z pardubického souboru jsme však vybrali Janu Ondruškovou a vlastně i Hanku Kubinovou – Vašákovou.

Hudební žánr není ve Východočeském divadle neobvyklý, přesto se jedná především o soubor činoherní. Musely se některé pěvecké party upravovat, aby hercům sedly?
Ne, žádné pěvecké party jsme neupravovali. Vybrali jsme jednotlivé interprety tak, aby svým rozsahem byli schopni danou roli obsáhnout, i když třeba nemají takovou muzikálovou zkušenost. Pracujeme s nimi, aby své party zvládli tak, jak byly napsány. Vzhledem k tomu, že hrajeme s živou kapelou, bylo by velmi náročné jednotlivé písně transponovat, musely by se přepisovat kompletní notové party, což agentura poskytující práva navíc zapovídá.

Před tím, než jste v Pardubicích začal zkoušet Kvítek z horrroru, jste v Brně nastudoval českou premiéru muzikálu Představ si…, jejímž tématem je holocaust. Je pro vás jako režiséra nějaký rozdíl, když zkoušíte muzikálovou komedii oproti hře s takhle pochmurným tématem?
Je to obrovský rozdíl. Moje rodina by o tom mohla vyprávět. Já totiž některé muzikály také překládám a většinou se tomu věnuji v době letní dovolené. A když překládám nějaké drama, tak chodím spíš zamyšlený, zatímco překládám-li komedii, hopsám si v rytmu. Představ si… pro mě bylo krásné, ale náročné. Propojuji se vždy s příběhem a jeho postavami velmi emocionálně. Představ si… je navíc o reálných osudech lidí z varšavského ghetta. Byl to tedy pro všechny velký závazek, pokazit to by bylo výsměchem těmto lidem, o to víc jsme se však semkli. Kvítek z horrroru neni jednoduchý, ale jde o čirou radost.