Jednání s českou armádou o čtyři hektary „postsovětských“ pozemků, které chtělo město využít k rekreačním účelům, trvala 15 let.

Na konci minulého roku podpořili snahu radnicei obyvatelé lázeňského městečka. Ti založili petici nazvanou Za bezúplatný převod pozemků přírodního parku Na Lužci z majetku státu do majetku města Lázně Bohdaneč.

Petice nebyla třeba

Podpisy nakonec však nebyly potřeba. Na začátku tohoto roku, po interpelaci zástupců města, Ministerstvo obrany avizovalo, že ustoupí od uvažovaného prodeje a s převodem pozemků bude souhlasit.

„Výhodou při jednání bylo, že území Na Lužci bylo dlouhodobě zahrnuto v našem územním plánu jako klidová zóna,“ uvedl starosta Bohdanče Vladimír Šebek.

„Od konce minulého roku vedeme intenzivní jednání. Na jejich základě zastavila armáda výběrové řízení na prodej pozemků a nyní se zpracovávají podmínky bezúplatného převodu,“ dodal starosta Bohdanče s tím, že součástí směny bude i část pozemku, který město bude muset vyplatit. „Některé malé části uvažovaného parku jsou totiž mimo zónu a budeme je muset vykoupit. Částka však nebude horentní a bude se pohybovat kolem jednoho milionu korun,“ podotkl.

Klidová zóna

Ve vyjmutí lokality Na Lužci z armádního itineráře bude mít poslední slovo Ministerstvo financí. Pokud však půjde vše podle plánů, mělo by mít lokalitu město zapsáno v katastru nemovitostí během několika příštích týdnů. „Počítám s tím, že by nám lokalita měla patřit v první polovině tohoto roku,“ nechal se slyšet Šebek.

Park Na Lužci by pak mělv příštích letech naplňovat hlavně rekreační funkci. „Když nám stát pozemky bezúplatně převede, máme závazek, aby tam pětadvacet let byla dál klidová zóna, což nám vyhovuje. Nesmí se tam stavět, nesmí tam být žádná komerční aktivita. Zkrátka to budeme udržovat jako klidovou zónu pro procházky, odkud je například krásný výhled na Železné hory,“ řekl starosta, který sám zónu často navštěvuje. A to kvůli houbám – v hojném počtu tam totiž prý rostou křemeňáci a kozáci.

Rušili vysílání

Areál bohdanečských kasáren fungoval už za Rakouska – Uherska. S příchodem sovětské armády, která tam přišla ještě před podpisem Smlouvy o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk 18. října 1968, ale rostl. V Bohdanči byli umístěni spojaři a také výsadková rota Specnaz, vojáci sovětských sil zvláštního určení. V sedmdesátých letech se začaly budovat nové objekty. Nynější základní škola sídliště Na Lužci byla původně vystavěna jako štáb.

Od něj také vedly dráty mohutné radiostanice, která pravidelně vysílala do Sovětského svazu. Pamětníci vzpomínají, že když sovětští radisté zahájili své patnáctiminutové vysílání směr Moskva, v celém městě najednou nešly televize.

Na nějaké omezení kmitočtů vojenských vysílaček si sovětská armáda zkrátka nepotrpěla a stížnosti by stejně nebyly nic platné.

„I kdyby došlo k nějaké nepříjemnosti, tak by se o ní mezi lidmi příliš nemluvilo. Tehdy to tak bylo. Ostatně ono se u nás po roce 1968 mluvilo jen málo. Ta doba byla zvláštní. Když už jsem jezdila do práce v Rybitví, musel se areál kasáren buď objíždět, nebo jít přes něj. Měli jsme za tím účelem vystavené propustky, které jsme museli na bráně předložit a pak ještě jednou na druhém konci kasáren. Měla jsem z toho někdy tísnivý pocit a trochu strach, že mě na druhém konci prostě nepustí,“ uvedla před časem pro Deník pamětnice Zuzana Kořínková.