Na trávníku pardubického Letního stadionu je v sobotu dopoledne po dlouhé době opět rušno. Na hřiště však nenastupuje fotbalový tým, ale skupina lidí s detektory kovů v ruce. Jejich cíl je jasný – najít a zachránit vše, co skrývá kus historie, dřív než na trávník vjedou bagry a započnou rozsáhlou rekonstrukci.

Už od deváté hodiny ráno se tak stadionem ozývá pípání. V místě, kde detektor odhalí kovový předmět, pak archeologové zaseknou lopatu. Hroudu po hroudě přebírají, dokud artefakt nenajdou. Nálezů je hodně, většinou se ale jedná o bezcenné věci. „Je tu hromada zátek od piva, spousta mincí, které nemají hodnotu, jako třeba dvaceťáky. Našli jsme také stříbrnou náušnici, ale je poměrně nová,“ říká jeden z hledačů, zatímco strká svůj nejčerstvější nález do plastového sáčku. Do místa, kde ho našel, zapíchne dřevěnou tyčku, na kterou pytlík pověsí. Za hledači totiž chodí archeolog Východočeského muzea Dominik Děcký, který všechny cennější předměty sbírá a eviduje.

Konec války v Pardubicích

Jak funguje spolupráce mezi muzeem a hledači kovů?

„Spolupráce s hledači s detektory kovů je pro muzeum velmi přínosná. Pokud se tyto sběry řádně organizují a evidují, vzniká tím další historický pramen poznání naší minulosti. A to se netýká jen této, řekněme novodobé historie. Hledače cíleně využíváme i pro předstihové výzkumy budoucích silničních staveb a obchvatů, při kterých dochází k nálezům mnohem starším. Naopak, velkou škodu dokáží napáchat amatérští hledači kovů, kteří cíleně vykrádají archeologické lokality nebo neodborným způsobem a bez řádné dokumentace vytahují ze země historické předměty. Nenávratně je tak poškozují a bez odborného zaznamenání kontextu snižují jejich vypovídací hodnotu na totální minimum," popisuje vedoucí archeologického oddělení Východočeského muzea v Pardubicích Tomáš Zavoral.

Netrvá dlouho a archeologové začínají objevovat to, kvůli čemu na stadion přišli. V roce 1945 totiž sportoviště sloužilo jako shromaždiště pro až 10 tisíc německých vojáků a civilního obyvatelstva před jejich odsunem. „Pokud se na jednom místě kumulovalo velké množství lidí, je zcela pravděpodobné, že se po nich něco najde. Ať už to jsou kovové předměty záměrně odhozené, nebo předměty, které lidem vypadly z kapes či upadly například z oblečení nebo uniforem,“ informuje vedoucí archeologického oddělení muzea Tomáš Zavoral.

„Očekáváme, že tu po nich něco zůstalo. Možná před odchodem něco odhodili, aby neprozradili, kdo jsou a jaká byla jejich funkce,“ vysvětlují hledači, zatímco krok po kroku postupují po hrací ploše. Pod pečlivě udržovaným trávníkem, zhruba v hloubce třiceti až čtyřiceti centimetrů, se skrývá například nacistický odznak nebo tabatěrka, z níž nejspíš po očištění půjde vyčíst jméno. „Máme minimálně dva až tři předměty, které bude možné spojit s konkrétním člověkem. Ty jsou nejzajímavější, jelikož z nich při troše štěstí a badatelského umu lze poskládat příběh konkrétního člověka,“ dodává Zavoral. Hledači nacházejí také sponu z opasku některého z československých vojáků.

Kompas už směr neukazuje

„Něco tu mám,“ hlásí žena v černé kšiltovce, když očišťuje od hlíny zajímavý předmět. Je to kompas. Už nefunguje, avšak na seznam nálezů se určitě zapíše. Z jaké doby pochází, však nikdo neví. „A tady je ta ruka, co ho držela,“ zavtipkuje další člen skupiny, když detektor oznámí nález o kousek dál.

Hledači, které povolalo pardubické muzeum, jsou členy spolku Hledači historie Pardubicko, který archeologům pomáhá prohledávat například i budoucí obchvaty a další stavby s cílem zachránit a evidovat co nejvíce kovových předmětů. Detektoring Letního stadionu pro ně ale je jedním z nejzajímavějších zážitků. „Je to pro nás odměna. Komu se podaří hledat a kopat v centru Pardubic? Nikomu,“ uzavírá místopředseda spolku Roman Dedík.

Na stadion se hledači brzy opět vrátí. Po odstranění několika centimetrů půdy plochu prohledají ještě jednou. Nejzajímavější nálezy totiž očekávají hlouběji.