Hlasování o vyslovení nedůvěry vládě Petra Nečase dopadlo podle očekávání. Vzhledem k tomu, že se klíčoví představitelé koaličních stran již dříve dohodli na dalším pokračování kabinetu, bylo úterní odpolední „řečnické představení“ v pražské Sněmovní ulici v podstatě ztrátou času.

Na úvod je ale potřeba zdůraznit jednu věc, aby nedošlo k nějakým nedorozuměním: opozice má legitimní a zcela nezpochybnitelné právo takové hlasování vyvolat, a to kdykoliv, pokud splní zákonem stanovené podmínky.

Druhou věcí je skutečně žalostný stav, v němž se nachází tuzemská vláda, nebo přinejmenším nemálo jejích členů. Takto promrhat luxusní povolební většinu v Poslanecké sněmovně je možné asi jen v České republice. Místo toho, aby se zde dělaly reformy a hladce se schvalovaly modernizační zákony, ministři a jejich poslanečtí druhové si vzájemně mydlí schody a osočují se a místo skutečné práce pro tento stát pak většinu času tráví tím, že zachraňují vládu a svá teplá místečka. Našince snad může „potěšit“ jen skutečnost, že si poslanci v závěru minulého roku vlastní hloupostí uřízli ze svých platů více, než si mysleli, a teď je pohled na výplatnice hezky štve a nejraději by vše vrátili zpět. Ale takovou drzost v sobě zatím nenašli.

Nicméně zpět k věci. Problémem úterní mimořádné schůze, jejíž jedinou vystýlkou byla perverzní soutěž v řečnění socialistických a komunistických pohlavárů, nebylo to, že se opozice o něco takového pokusila, ale fakt, že v případě úspěchu a tedy i pádu vlády neměla připravené řešení vzniklé situace, tedy jakýsi plán B. Nebylo by tedy jasné, kdo by vedl příští vládu, na jakém stranickém půdorysu by byla složena. Jisté by bylo jen to, že by jednání nějaký pátek trvala a Česko by opět upadlo do bezvládí.

Tento stav bezvládí si Česká republika již vyzkoušela, když levicová opozice svrhla na jaře 2009 vládu Mirka Topolánka. Je nyní už jedno, že se tak dělo během ostře sledovaného českého předsednictví EU, horší ale bylo, že po zbourání vlády opozice nepřinesla svůj návrh na řešení situace. Tato nebezpečná hra se sirkami pak levici i částečně oslabila v evropských volbách a řadu lidí odradila i u voleb loni na konci května.

Jediným řešením proti opakování stavu, kdy je vláda svržena a ta nástupnická je v nedohlednu, je zavedení pravidla zvaného konstruktivní vótum nedůvěry. To platí například v Německu a říká, že vládu je možné sesadit jen v případě, že před tímto krokem parlament vysloví důvěru vládě jiné. O tomto pravidlu, stejně jako o zavedení přímé volby hlavy státu naši zákonodárci debatují již několik let. Mezi tím si občas takto „škrtnou sirkami“, a když pak najednou dům chytne, hasí požár vodou přinesenou v kávových hrncích.

Závěrečné resumé levicovým poslancům zní: Hlasujte proti vládě, klidně ji i svrhněte, ale nejprve všem řekněte, co pak budete dělat a jak přispějete k řešení vzniklé situace. Protože pokud to neuděláte, tak jen „hlasování o nedůvěře“ jakožto demokratickému nástroji zbytečně škodíte.