O tom, zda se povede přeloučské muzeum obnovit v plné šíři, a také o úkolech muzejníka si povídal se správcem muzejních sbírek Matějem Peštou spolupracovník Pardubického deníku Jaroslav Praisler.

Nedávno se přeloučské muzeum dostalo do mnoha médií nálezem vzácných starověkých figurek v depozitáři. Kolik takových „překvapení“ se ještě může v přeloučských sbírkách ukrývat?
Úplně srovnatelný objev už asi nehrozí, ale vzhledem k tomu, že máme ve sbírkách zhruba 40 tisíc předmětů, není to úplně vyloučené. V poslední době se ovšem daří ve spolupráci s místními zájemci o historii a archeologii a Východočeským muzeem v Pardubicích objevovat nové informace a předměty související s pravěkým osídlením Přeloučska. V současnosti se také zaobíráme hypotézou o nové lokaci původního přeloučského osídlení v pravěku. Vše je ale v počátcích a bližší informace zatím nelze zveřejňovat.

Dočká se přeloučské muzeum někdy plnohodnotného provozu – tj. stálých expozic?
Městský úřad už sedm let sídlí v nové budově, tudíž se pro muzeum uvolnily prostory staré radnice na Masarykově náměstí. Před čtyřmi lety se v nich podařilo zprovoznit přednáškový a výstavní sál. Mezi nimi je ještě „vpasována“ stálá panelová výstava o Františku Filipovském, zřejmě nejslavnějším přeloučském rodákovi. Teď je ovšem potřeba budovy zrekonstruovat. Loni na jaře vzalo zastupitelstvo na vědomí architektonický návrh na přestavbu objektu, což je první krok k úplné realizaci celé rekonstrukce. Letos by se měla opravovat střecha, aby do domu neteklo. I díky tomu mimochodem skončila předchozí stálá činnost muzea, to bylo ještě před sametovou revolucí v roce 1989. Tehdejší sídlo muzea, Divišova vila, byla ve špatném technickém stavu, střecha byla děravá, proto bylo muzeum zavřeno a po převratu měli lidé i politici jiné starosti než jej obnovovat – skončily dva největší podniky v Přelouči, lidi byli nezaměstnaní, bylo zkrátka dost jiných starostí. Od té doby je celá sbírka v depozitáři, o který se od roku 2013 starám. V současnosti funguje muzeum pod Kulturním a informačním centrem města Přelouče.

Za jak dlouho by se mohlo muzeum v nových prostorách otevřít?
To bych opravdu nerad hádal, teď to záleží zejména na politické vůli, zda se podaří záměr prosadit a dotáhnout do konce. Pár let to ale určitě, i když to půjde dobře, trvat bude. Přelouč by měla mít své muzeum, je to město s bohatou historií.

Máte nějakou vizi, jak by měly vypadat stálé expozice?
Určitě máme vizi – jedna ze stálých expozic bude určitě mapovat historii Přeloučska od pravěku vlastně až do současnosti, další se budou věnovat specifickým přeloučským tématům – historii výroby radiotechniky a perleťářství. Jedna bude určitě sestavena z cizokrajných exponátů od přeloučských cestovatelů, těch máme ve sbírce hodně.

V čem vůbec spočívá práce muzejníka muzea bez stálých expozic?
Zabývám se veškerou muzejní činností – pečuji o sbírky, které také rozšiřuji, chystám krátkodobé výstavy, pořádám přednášky, kde často také sám přednáším, pořádám komentované prohlídky města a vodní elektrárny. Mimochodem prohlídky elektrárny jsou velmi oblíbené, kapacita bývá někdy již během deseti dní naplněná. Dále spolupracuji se školami, píšu články o historii do Přeloučského Roštu i dalších periodik, odpovídám lidem na e-mailové dotazy ohledně historie Přeloučska a také jsem k dispozici badatelům. Lidé si někdy myslí, že jen sedím někde v depozitáři a hlídám sbírky, tak tomu ale opravdu není.

Jak často za vámi zamíří nějaký badatel?
Až dvakrát, třikrát do měsíce. Chodí za mnou lidé z odborných pracovišť i ze středních a vysokých škol, když potřebují podklady pro různé seminární či diplomové práce. Nejvíce badatelů ale představují občané města.

Kolik lidí navštěvuje akce muzea?
Loni navštívilo akce pořádané muzeem dohromady 2500 lidí. O některé přednášky byl dokonce větší zájem, než je kapacita přednáškového sálu (60 osob), proto jsme je museli opakovat.
Co se týče prohlídek elektrárny, které děláme dvakrát do roka, tak při nich během jednoho dne provedeme 160 lidí.

Když píšete vlastivědné a historické články, jak přicházíte na témata? Nedají se rychle vyčerpat?
Témat je vskutku nepřeberné množství. Začínal jsem články o exponátech ze sbírky, ale posléze jsem začal psát články o historii města. Věnuji se nejvíce druhé polovině 20. století, kde je opravdu hodně dosud neprobádaných a nepopsaných témat. Mým oblíbeným je třeba umění ve veřejném prostoru, jež vznikalo za minulého režimu. S Jiřím Rejlem nyní pracuji i na článcích o drobných památkách Přeloučska. Přelouč má oproti Pardubicím tu výhodu, že na rozdíl od krajského města má zevrubně zpracované čtyřdílné dějiny od středověku do roku 1989. To je základ, z nějž se dá dobře vycházet. Teď už mám přichystaná témata pro články ve všech letošních číslech Přeloučského Roštu.

Co vás na práci muzejníka nejvíce baví?
Jednoznačně pestrost. Není to jednotvárná práce, jeden den se zabývám pravěkem i dvacátým stoletím. Také je to práce, díky níž se dále vzdělávám. A nezabývám se jen minulostí, dokumentuji současnost – sbírám plakáty, zmínky o Přelouči v médiích. Svojí prací žiju nejen během pracovní doby, ale i ve svém volném čase – kolikrát třeba navštívím nějakou slavnost, abych ji mohl zachytit, nebo sednu na kolo a prozkoumávám Přelouč a její okolí.

Na co se můžeme letos v programu muzea těšit?
Kromě přednáškového cyklu a komentovaných procházek městem bych upozornil na probíhající výstavu o beatové a rockové hudbě na Přeloučsku před rokem 1989. V létě budeme zřejmě vystavovat obrazy a na podzim připravujeme výstavu o stavebním vývoji Přelouče v letech 1948–1989.

Jaroslav Praisler