Německý dramatik Martin Sperr umístil děj své hry do poválečné bavorské vesnice, kde vládnou ultrakonzervativní názory a kde je každá odlišnost považována za zločin. Abram dráždí vesničany tím, že je homosexuál. Pomluvy a psychická šikana si na něm vybírají svou daň – zahnaný do kouta se sám dopouští krutého jednání.

Sperr napsal hru v 60. letech minulého století, kdy ještě působila skandálním dojmem. Ostatně v Německu v té době stále ještě platil zákon zakazující sexuální styk mezi osobami mužského pohlaví. V dnešní době už tato linie vyprávění není tak aktuální, ovšem režisér Nuckolls zdůrazňuje nechuť přijmout do svého středu kohokoliv, kdo se odlišuje.

TREFA DO SOUČASNOSTI
A nemusí to být jen homosexuální Abram, ale i přistěhovalci ze Slezska, nebo lidé, kteří svým způsobem chování prostě nezapadají do rámce pseudokřesťanské morálky. V tomto bodě se přes 50 let stará hra přesně trefuje do fašizujících tendencí v určitých částech současné společnosti. Jen způsoby jsou jiné – ve Sperrově hře jsou „nepohodlné" osoby od začátku terčem otevřených slovních útoků, zatímco dnes je nenávist často vyjadřována skrze anonymní prostředí internetových diskuzí.

Hodnocení Deníku: 70%

Scéna Lukáše Kuchinky si vystačí s náznaky, hodně povedeným prvkem je ohořelý hákový kříž, z něhož vesničané po konci války udělali kříž křesťanský. Symbolizuje to jejich stále sepětí s nacistickou ideologií, která jakoukoliv jinakost tvrdě trestala. Tísnivou atmosféru inscenace podtrhuje také hudba Ondřeje Švandrlíka.

ZALIDNĚNÁ HRA
Hlavní roli Abrama svěřil režisér Petru Borovcovi. Ten ji hraje bez nejmenšího náznaku karikatury, jeho Abram je tichý a neprůbojný. Není to však žádný křišťálově čistý charakter, Abram se také dokáže chovat sobecky.

Lovecké scény z Dolního Bavorska jsou velmi zalidněnou hrou, divákovi možná bude chvíli trvat, než se v množství postav zorientuje. Autor rozčlenil drama do 18 krátkých obrazů, celé představení se tak hraje bez přestávky a trvá zhruba hodinu a půl. Tempo inscenace je tedy slušné, jen člověk chvílemi lituje, že některé postavy nedostaly ve hře více prostoru.

Platí to hlavně pro prostoduchého Rova, z něhož udělal Josef Láska citlivým přístupem patrně nejtragičtější postavu hry. Ocenit lze kolektivní souhru pardubických herců, ze kterých jmenujme alespoň Zdenu Bittlovou jako nesmířlivou Řeznici, Janu Ondruškovou v roli světácky se tvářící Pavly nebo Josefa Pejchala jako nerudného čeledína Volkera.

Sperrova hra je sice neveselou ukázkou lidské povahy, zároveň jde ale o silný příběh nutící diváka k přemýšlení.