Trochu ve stínu návštěvy astronauta Andrew Feustela jakoby zůstala jeho manželka Indira. Přitom právě jen díky ní Českou republiku navštívil jeden z posledních astronautů, který do kosmu vystoupil v raketoplánu a jen díky ní zanechala na oběžné dráze stopu i Česká republika. Byla to právě Indira Feustlová, kdo manželovi na jeho první let přibalila Nerudovy Písně kosmické – vůbec první českou knihu, která kdy skutečně přesáhla hranice naší planety.

Tiskovou konferenci sleduje tahle dáma v tichosti, přitom je ale vidět, že sama napjatě naslouchá všem otázkám nás novinářů. Když se ptáme jejího manžela, co po Nerudově knize a plyšovém sympaťáku Krtečkovi s sebou ponese do kosmu na příštím letu, odpovídá Andrew s potutelným úsměvem, že by to mohla vědět jeho žena. Položím tedy stejnou otázku anglicky i jeho paní. Ta se na mě zadívá a vzápětí mě, stejně jako ostatní novináře, s úsměvem na rtech odzbrojí odpovědí v perfektní češtině: „No, co myslíš?“

Do nastálého smíchu ještě česky dodá, že mu možná zabalí nějaký ten perník.
Její maminka totiž pochází z Čech, tatínek z Indie a nyní žije v americkém státě Texas.

Rozhovor s ní by se dal popsat jako nekonečná dávka veselých překvapení. Na otázku položenou v mojí lámané angličtině odpovídá bez mrknutí oka česky. V konverzaci občas přejdeme z angličtiny do češtiny a naopak – to když ani jeden z nás nemůže chytit to správné slovíčko. Každou zvídavou otázku pozorně poslouchá a na všechny trpělivě a vždy s úsměvem odpovídá. Vyzařuje z ní, stejně jako z jejího manžela, klid a rozvaha.

„Moje maminka je češka a já sama do dvou let mluvila jenom Česky. A čeština je u nás doma slyšet pořád. Když byli naši synové malí, opakovali jsme si říkadla jako: ‚Vařila myšička kašičku‘, nebo se učili počítat. V Texasu je i česká komunita, jsme například pozváni do Muzea české kultury. Moje maminka také stále vaří dobré české jídlo, takže jsme stále tak trochu v kontaktu s Českem,“ vypočítává Indira.

Čas od času si dokonce najde i čas na to sledovat „domácí“ zprávy.
„Některé se ke mně dostanou přes maminku nebo od dalších členů rodiny. O velkých událostech, jako byly třeba povodně, se dozvíme vždy. Nebo zajímavosti jako návštěva herce Johna Malkoviche. Svět už je dnes díky informačním technologiím skutečně maličký,“ popisuje.

„Když mi Andrew poprvé řekl, že by chtěl být astronautem, bylo to těžké, protože jsme se stěhovali do Houstonu a celá má rodina žije v Kanadě. Když mi poprvé řekl, že do toho opravdu půjde, věřila jsem, že jej vyberou. Věděla jsem, že na to má a jsem velmi hrdá na to, co dokázal a doufám, že to jednou bude možné, aby se každý podíval do vesmíru tak, jako se to podařilo jemu,“ říká.

Zatímco její manžel popsal start raketoplánu jako děsivou i vzrušující jízdu na horské dráze, kterou ještě nikdy nikdo nepostavil, jeho manželka měla pochopitelně zcela jiné pocity.

„Bála jsem se o něj, ale vlasntě jenom trošku. To proto, že jsem totiž na to radši ani nemyslela. Jinak bych byla úplně paralyzovaná. Úplně jsem to musela vypustit z hlavy a nemyslet na to, co se bude dít. Jen držet palce, aby všechno dopadlo dobře,“ vzpomíná s úsměvem na chvíle, kdy Andrew usedal do kabiny raketoplánu.