Fidli tidli bumtarata, otevřete kmotra vrata. Opakujeme pokřik po vedoucím průvodu laufrovi. „Maškary k vám přišly hej, nastal masopustní rej!“ Kapela začíná hrát a ženich s nevěstou se pouští do tance s domácími. Ze stolečku si bereme koblihy, chlebíčky a další pochutiny.

S hostiteli prohodíme pár slov a pokračujeme dál. Zatím jsme v Holicích, ale už míříme do městské části Roveňsko, kam se jde letos poprvé. Je pěkně, sluníčko svítí. „Kolik tak může být stupňů?“ ptá se smrtka. „Vedro,“ odpovídá malý vězeň. Postupně všichni odkládáme vrstvy teplého oblečení. Letošní počasí je opravdu jako sen, v minulých letech někdy pršelo, někdy mrzlo.

Po dvanácté se už trochu zmožení tříhodinovým pochodováním dostáváme do Roveňska. K obědu nám místní servírují guláš. „Teď bych si šla lehnout,“ shrnuje pocity nás všech paní policajtka. Ale s písničkou na rtech vstáváme a jdeme k prvnímu domu osady. Po obědě a dopoledních koblížcích máme plná břicha a litujeme, že na stolečku musíme tolik pohoštění nechat.

A i další roveňské domy otvírají. Lidé tu jsou v porovnání s centrem Holic vřelejší. Všichni nás vítají, zpívají a tancují s námi. Atmosféra mezi maškarádníky je najednou mnohem lepší. Ukazuje se, že tradice se líp udržují na vesnicích, mezi známými, než ve městě.

Když ve čtyři hodiny dojdeme k venkovnímu posezení, sejde se celá vesnice. Všichni přihlíží stínání kominíka, kterým se holický masopust každý rok zakončuje. Obviníme ho z vykrádání špajzů, prohánění ženských a dalších neřestí. Přihlížející dav rozsudku přizvukuje. „Jsem nevinný,“ oponuje kominík. O vteřinu později už nad ním ale tancuje smrtka a jeho tělo leží na márách.

„Masopust je dobou, kdy očekáváme příchod nového života. Kominík sice napáchal v průběhu zimy spoustu neplech, ale teď přichází naděje,“ říká laufr. „A boží láska je nekonečná,“ dodává jeptiška a nalévá kominíkovi do úst živou vodu. Pak už se zase všichni veselíme, tančíme a zpíváme. O tom totiž masopust je.

Josef a Eliška Láskovi.
Na Malé scéně tentokrát Bez kostýmu, ale s láskou