Když se devět desítek českých vojáků loučilo v polovině dubna s Pardubicemi před svým odletem do nebezpečné mise v Iráku, přál si velitel 2. kontingentu Marcel Křenek, aby se po splnění všech úkolů vrátili všichni v pořádku zpátky domů. Po čtyřech měsících se včera vojáci ocitli opět na místě, kde se oficiálně tehdy rozloučili. A nikdo z nich nechyběl.

„Jsem rád, že jste se všichni vrátili ve zdraví a bezchybně splnili své úkoly. Irák je jednou z nejnebezpečnějších zemí světa a k cizincům je velmi nehostinný,“ uvedl na Pernštýnském náměstí před pardubickou radnicí první náměstek ministryně obrany Martin Barták. Při slavnostním ceremoniálu došlo na vyznamenání vojáků. Tři z nich obdrželi nejvyšší vojenské vyznamenání Záslužný kříž, devět Čestný odznak Přemysla Otakara II. a všichni účastníci mise pak medaili ministryně obrany Za službu v zahraničí. Tato mise byla podle vojáků náročná nejen klimatickými podmínkami, ale i tím, že oproti předchozím se výrazně zhoršila bezpečnostní situace.

Čeští vojáci se podíleli na ostraze spojenecké základny u Basry. Základna přitom byla takřka každodenně vystavena útokům nepřátelských raket. Sami vojáci inkognito mluví o více než sedmi stovkách raket během čtyř měsíců.

Mezi nimi také podpraporčík Radek Švancara. „Už když jsem odjížděl, říkal jsem tehdy, že se těším na to, až se tady zase setkáme všichni ve zdraví. A zaplať pánbůh se to vyplnilo. Za to děkuji všem lidem, kteří tam byli,“ říká voják, který měl jako velitel družstva i díl odpovědnosti za své podřízené. „Bylo to náročné, ale nelituji toho, že jsem tam byl. Ještě bych se vrátil zpátky.“

Největším nepřítelem bylo podle Švancary pro všechny české vojáky extrémní horko. Po něm hned následuje odloučení spojené se stereotypem, protože všichni naši vojáci po dobu své mise hranice základny neopouštěli. „Do krizové situace jsme se dostali několikrát, ale jelikož jsme na to byli cvičeni, tak jsme je zvádli. Občas na nás byly vystřeleny rakety,“ upřesňuje, jaké krizové situace má na mysli. „Do přímého kontaktu, že by na nás někdo střílel, jsme se ale nedostali,“ dodává podpraporčík.

Ve skončené irácké misi bylo i deset žen. „Pracovala jsem jako zásobář na štábu,“ říká praporčice Tereza Nováková, pro kterou se jednalo o první zahraniční misi. „Náročná byla určitě pro odloučení od rodiny a velká horka. Ale šlo o dobrou misi.“ Mezi stovkou vojáků byla žen pouze desetina, muži se ale podle Terezy Novákové k něžnému pohlaví chovali galantně.