Pardubice se ve středu probouzejí do nového rána. Vypadá stejně jako to úterní, přece je jiné, teď už lidé musejí nosit roušky i na ulicích. Na zastávce na Masarykově náměstí v Pardubicích se už v 7 hodin ráno točí davy lidí, u chodníku staví jeden autobus za druhým, lidé nastupují a vystupují. Stejně tak žena ve středních letech, která si ihned při výstupu začíná roušku sundávat. „Ajo, musím si zvyknout,” připomene si poté, co se rozhlédne kolem, a roušku si zase nasadí. Mladík za ní to ale neřeší, roušku strká ihned do kapsy a prodírá se davem, aby mohl pokračovat ve své cestě. Od ostatních za to schytává nepříjemné pohledy. „Já se mu nedivím, také ji nenosím ráda, dělají se mi kvůli tomu pupínky,” začnou se hihňat dvě dospívající dívky, obě mají roušku ale pečlivě nasazenou.

Z dalšího autobusu vystupuje maminka s holčičkou, drží se za ruce. „Nechej si roušku na pusince,” připomíná žena. I zde je ale muž, který dívce nejde příkladem, ten si totiž roušku z brady na obličej přetáhne až těsně před nástupem do autobusu, mezitím ale prošel kolem několika lidí, včetně té malé holčičky.

Hlasy z Ústí nad Orlicí

(okénka bufetu a jídelny na náměstí)

Pro obědy si přichází žena s dvěma malými chlapci. Oba si stahují roušky a zakusují se do rohlíku. Ten starší si stěžuje, že mu rouška vadí. „Ale vždyť ji máš na sobě sotva hodinu, ani ne. To není jako ve škole, kde ji musíte mít celý den,“ přesvědčuje ho matka k poslušnosti. Jiná si s pravidly hlavu neláme, pro jídlo si přišla s rouškou staženou k puse a starší asi šestiletá dívka žádnou nemá.

(zastávka ČSAD na autobusovém nádraží)

„Blbě se s tím kouří“, říká žena své kamarádce, se kterou stojí na zastávce, poodstoupí pár kroků, stáhne roušku a zapálí si. Mladý romský pár s dětmi čeká v hloučku na autobus s rouškami pod bradou, natáhnou si je, až když nastupuje do autobusu, děti roušky nemají, stejně jako starší žena, která je vyprovází. „A to berou větší důchod než já, která jsem celý život poctivě pracovala,“ poznamená seniorka, když autobus zmizí v dálce.