Trasa jeho letošní expedice tentokrát vedla přes deset států. Stejně jako každý rok vyrazil v červnu, aby se v půlce září zase vrátil. „Jel jsem do Polska a dále pak přes Litvu, Lotyšsko, Estonsko až do Ruska, kde jsem pobyl skoro tři týdny. Poté jsem se přesunul do Finska a přes Švédsko, Norsko a Dánsko jsem jel do Německa, kde jsem pár dnů pobyl u známých. Odtud jsem už pak konečně zamířil domů," nastínil nám itinerář své cesty Jan Kovář.

Letos padl rekord

Téměř čtyřicetiletý zaměstnanec jednoho peněžního ústavu na třídě Míru letos absolvoval již svoji sedmnáctou cestu. Každý rok projede během tří měsíců tisíce kilometrů. „Letos jsem udělal rekord. Při své cestě jsem najel přesně 10 400 kilometrů a vůbec poprvé jsem se přehoupl přes deset tisíc," sdělil našemu Deníku nadšený cyklista, který si každý rok na tak náročnou cestu vždy pořizuje nové jízdní kolo.

Přestože byl Jan Kovář podle jeho slov letos nejvíce nadšen ze Skandinávie, patrně největší zážitky měl z Ruska.

„Ve Skandinávii jsem už v minulosti byl, vím, že ta je skvělá. Od Ruska jsem ovšem nevěděl, co mám čekat. Jsou tam ve všem obrovské rozdíly –  něco je krásné, něco otřesné. Projížděl jsem například Petrohradem, který je opravdu nádherný. Já ale na velká města moc nejsem, a tak jsem raději ihned ujížděl pryč do přírody. Ta vás ale za chvíli také přestane bavit. Jel jsem například dvě stě kilometrů po silnici, která stále vedla lesem. Navíc jsem třeba pořád jel po asfaltu, který ale najednou skončil a silnice pokračovala dál v podobě jakéhosi štěrku…," popsal prvotní ruské zážitky cyklista z Pardubic.

Kursk neviděl

Cílem jeho ruské cesty byl Murmansk. Přístav a někdejší velké domovské sídlo atomových ponorek, kde jednou z nich byl kdysi i nechvalně známý Kursk. Ten se v roce 2000 potopil ve vodách Barentsova moře, přičemž na jeho palubě tehdy zahynulo téměř sto dvacet námořníků.

„Hned mi bylo jasné, že jedu do hlídaného města. Několikrát mě totiž zastavily policejní a polovojenské hlídky. Kursk jsem neviděl, ale údajně zde v některé z místních loděnic jeho pozůstatky stále ještě jsou," řekl nám Jan Kovář, na kterého prý Murmansk působil jako klasické město východního bloku z 80. let minulého století.

Spánek v přírodě

Po celou cestu spal a tábořil vesměs v přírodě. „Měl jsem spacák a stan, a tak jsem se vždy snažil někde utábořit u řeky či jezera. Největší náklady na cestu, která mě vyšla zhruba na čtyřicet tisíc korun, jsem tak dával za jídlo. Bez partnerů a sponzorů bych však neměl šanci tuto cestu uskutečnit," dodal Jan Kovář, který měl za celou dobu pouze pár drobných defektů na kole v podobě píchnutých duší a za zmínku prý stojí i jeho několikadenní střevní potíže z ruské „pitné" vody…

Přestože se cestovatel sotva vrátil, už spřádá plány na příští rok. „Původně jsem měl v úmyslu zavítat do Mongolska, ale nakonec jsem si to rozmyslel a tuto cestu odložil. Uchvátil mě Island, a tak už plánuji cestu tam."