Součástí velké olympijské rodiny, která v roce 1998 uhranula téměř celý český národ, byli pochopitelně kromě sportovců také komentátoři a moderátoři, kteří do všech domácností, restaurací, barů i škol přinášeli nejčerstvější zpravodajství z Japonska. Tvářemi olympijského studia, které se tehdy na televizní obrazovce obden střídaly, byli  dva mladí sympaťáci – Vojtěch Bernatský a Jiří Vrba.

A právě populární televizní sporťák Vojtěch Bernatský, který v Pardubicích občas moderuje nějakou akci a na zdejším městě podle jeho vlastních slov prý obdivuje skvělý hokej, tenisovou juniorku, Velkou pardubickou, výborný perník a moc pěkné holky, poskytl Pardubickému deníku rozhovor.


Jak moc velký to byl tehdy zápřah? Zažil jste někdy do té doby něco podobného nebo to byl křest ohněm?
Byla to moje první zkušenost s moderováním olympijského  studia a zpětně musím říci, že mi dala fantastický základ do další televizní práce. Bylo mi 22 let a prožíval jsem každou olympijskou minutu. Zápřah to byl obrovský, ale pohánělo nás mládí, úspěchy Kateřiny Neumannové a hlavně hokejistů. Dodneška mám schovaný článek, který tehdy napsal nesmlouvavý kritik Jan Rejžek. Uvedl v něm, že obdivuje ty dva „študáky s červenýma ušima", jak vydrží tak dlouho moderovat a být ve střehu. Moc jsem si toho tehdy považoval.

Jak jste vůbec regenerovali mezi těmi „čtyřiadvacítkami"?
Abych pravdu řekl, tak nám tehdy stačilo pět hodin spánku a již jsme se doslova těšili na nové olympijské příběhy. Od té doby jsem byl průvodcem dalších šesti olympijských studií a je to vždy velmi podobné. Dostanete se do jakéhosi olympijského transu a 16 dní jste mimo normální vnímání života. Nic jiného než olympiádu nevnímáte. 16 dní prostě doma nefunguji. Koneckonců i proto máme v době her postele a zubní kartáčky v budově České televize. Únava se dostaví až potom.

Díval jste se na olympiádu i v době volna?
Jinak to snad ani nejde. Jednak musíte být neustále v obraze a za druhé vám to prostě nedá. Přímý přenos se nedá vůbec ničím nahradit.
Když se oprostíme od ostatních sportů a zůstaneme jen u hokeje, jak jste z vaší pozice vnímali cestu hokejistů za zlatem?
Adrenalin každým zápasem stoupal. Vzrušení z tak velkého úspěchu bylo nepopsatelné. Do televize nám chodily stovky dopisů na podporu hokejistů a celá republika nežila ničím jiným.  Byla to velká jízda, na kterou nikdy nezapomenu. Ještě měsíce po skončení her na mě v restauracích pokřikovali Naganooo.

Byli jste s Petrem Vichnarem a Robertem Zárubou ohledně hokeje v kontaktu i mimopracovním? Konzultovali a povídali jste si o úspěších?
Během her se řeší hlavně pracovní záležitosti. Jak zpracujeme předjezdy jednotlivých zápasů, jaká témata se budou probírat, jaké změny nastaly v týmech, jaké materiály nám kolegové pošlou z dějiště her… Až na drobné informace o počasí a japonském jídle moc času na vyprávění nebylo.

Nemohu se nezeptat na výkony Dominika Haška a Milana Hejduka. Jak byste jejich tehdejší výkony charakterizoval?
Myslím, že neřeknu nic převratného. Dominik Hašek byl v Naganu ve vrcholné formě. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem neviděl tak dokonalého brankáře. Zrovna nedávno jsem si to potvrdil, když jsem sledoval záznam čtvrtfinále s USA. Jedním slovem fantazie. A Milan Hejduk? Byl tehdy ještě o rok mladší než já. Fandil jsem mu a fandím dodnes. Byl to velmi důležitý krok v jeho kariéře a on se naskytnuté šance chytil.

Nepřekvapila vás tenkrát nominace Milana Hejduka?
Ani trošku. Ivan Hlinka měl čich na hráče. Podívejte se, kam to skoro všichni členové zlatého týmu dotáhli… Byl to naprosto ideálně složený tým – zkušenost Vladimíra Růžičky, Dominika Haška a Petra Svobody, vrcholná forma Jaromíra Jágra, Jiřího Šlégra nebo třeba Martinů Straky a Ručinského a pak také skvělý tah s hráči z Evropy, jakými byli tehdy Patera s Procházkou, Dopita a nebo právě Hejduk s Moravcem.

Byl jste sice nedílnou součástí jedné velké olympijské rodiny, ale přesto jste byl doma. Jak na vás tehdy působila až neuvěřitelná atmosféra v České republice? Strhla vás?
Já jsem stržený ještě nyní. Byla to nádhera. Poprvé v historii jsme otevřeli zlaté brány olympijského studia ještě i den po skončení her a všichni jsme čekali na přílet hokejistů domů. Vzhledem ke zpoždění letadla se sice olympijské vysílání nakonec protáhlo o několik dalších hodin, ale vůbec mi to nevadilo. Byl jsem fascinován špalíry lidí, kteří čekali až do večera na svoje hrdiny. Prostě a jednoduše to byl jeden z nejkrásnějších okamžiků české, a to nejen sportovní, historie a já jsem strašně moc rád, že jsem mohl být, alespoň jako „študent s rudýma ušima", u toho.