Na učení mám pět minut, říká komentátor

Jak se vůbec ke komentování dostihů dostal? A co je na této profesi nejtěžší?

Jak dlouho vlastně komentujete dostihy?
Jestli si to dobře vybavuji, tak první dostih jsem komentoval někdy v dubnu květnu roku 1991. Byl to klusácký dostih ve Velké Chuchli, jehož záznam včetně komentáře se natáčel pro Českou televizi do reportáže sázky V65. Byl to tehdy takový pokus zpopularizovat klusácké dostihy. Musím se přiznat, že trémou jsem nemohl skoro vůbec mluvit. Krátce na to mě čekaly i první rovinové a překážkové dostihy. Takže jsem letos v podstatě „oslavil" 25 let s mikrofonem. Pokud jde o Velkou pardubickou, tak mám takový pocit, že tou skutečně první odkomentovanou Velkou byla ta v roce 1995, kdy zvítězil It´s A Snip. Jinak poprvé jsem byl v Pardubicích při Velké, tuším, v roce 1992 jako druhý hlasatel a hlásil jsem především reklamní hlášení, startovní listiny a výroky dostihové komise. A myslím, že i jeden rámcový dostih těsně před samotnou Velkou pardubickou.

Jak jste se k této profesi dostal?
Asi bych to profesí příliš nenazýval. Jsem amatér a v „civilním" životě mě živí úplně něco jiného. Za vším je především můj spolužák z gymnázia a dnes sportovní redaktor České televize Marek Svačina. Ten se před začátkem sezony 1991 přihlásil do Velké Chuchle na pozici hlasatele a asi to bral jako odrazový můstek do televize. A protože jsme na dostihy už nějaký čas společně chodili, přišel za mnou, že by v Chuchli měli rádi ještě jednoho hlasatele a ať to prý jdu zkusit. Tehdy jsem to bral jako takovou brigádu při vejšce. Nikdy mne nenapadlo, že u toho tak dlouho zůstanu.

Mnozí obdivují jak v té rychlosti a na velkou dálku poznáte třeba jen podle dresu o jakého koně a jezdce jde… Teď už asi máte praxi, ale učil jste se třeba barvy stájí nazpaměť?
Přesně tak. Učil a stále učím. Je pravdou, že třeba účastníci Velké pardubické běhají dostihy už nějaký ten rok a jejich majitelé se tolik nemění. A navíc je člověk zná z kvalifikace, takže to není tak obtížné. Nejhorší jsou pro mne 2letí a 3letí koně na rovinách, kteří teprve začínají běhat a mnohdy mají úplně nové neznámé majitele. Nebo 3letí na proutěných překážkách, kteří přecházejí z jedničkových rovinových dostihů. Ty už dnes tolik nekomentuji a pro mne to jsou noví koně.

Jak vypadá příprava komentátora před každými dostihy?
Já osobně té přípravě moc nedávám. Jak už jsem říkal, mám svoje zaměstnání, které s dostihovým sportem nemá nic společného. Takže startovní listiny, respektive dostihový program vidím kolikrát až jeden a půl hodiny před startem prvního dostihu. Dopředu se všechny listiny stejně nejdou naučit, to by se mi koně asi pletli v hlavě. Těsně před začátkem každého dostihu se musím nazpaměť naučit jména koní a k nim barvy dresů případně i jezdce. Většinou je na to tak 5 minut, někdy i méně. Takže krátkodobá paměť má docela slušný trénink (smích).

Co je na komentování nejtěžší?
Tak to je asi zatím nejtěžší otázka. Možná nenechat se rozhodit nějakou chybou v komentáři. Někdy se skutečně člověk splete a v průběhu komentáře to zjistí. To je skutečně lepší se hned omluvit nebo to mlčky přejít, a pokračovat v komentáři, jako by se nic nedělo. Podobně je to i v případě nějaké nenadálé situace v dostihu, kolize koní, těžký pád a podobně. Tam je to kolikrát o to těžší, že je nutné vnímat další průběh dostihu a ještě případné pokyny dostihové komise. Zavolat sanitku, přerušit dostih. Naštěstí takovýchto situací není v sezoně mnoho. Těch chyb, jako je například záměna koní, je daleko více. Ale myslím, nebo doufám, že většina diváků si toho ani kolikrát nestihne všimnout.

Vaše dcera se mi svěřila, že by také jednou ráda komentovala dostihy. A proto musíte vydržet s komentováním tak dlouho, dokud ona nevyroste… Vydržíte?
Také jsem to od ní už slyšel. Budu se snažit, ale nezáleží to jenom na mně. Musí být i zájem ze strany pořadatelů. Hlavně aby její zájem vydržel (smích). Nikdy jsem si nevedl žádné statistiky, protože jsem skutečně nepočítal s tím, že bych komentoval tak dlouho a navíc všechny nejvýznamnější dostihy jak rovinové, tak i překážkové. Ale při letošním Memoriálu Jiřího Šindlera, který startoval Velkou pardubickou třiatřicetkrát, jsem si uvědomil, že letošní Velká pardubická pro mne bude již dvaadvacátá, jestli dobře počítám. Tak uvidíme, jak dlouho to vydržím.

Pardubice „Dostihy jsou o atmosféře. Nestačí vyfotit hezký obrázek u překážky, ze snímku musí být cítit vzrušení." Tak o focení dostihů mluví fotograf MILOŠ FIC. Původem sice krajináře, ale už dlouhá léta i sportovního fotografa, k focení přivedla jiná legenda sportovní fotografie Vladimír David, mimo jiné autor dvou knih z prostředí Velké pardubické.

Miloš Fic se narodil v roce 1946 v Pardubicích, je členem Asociace profesionálních fotografů ČR a jak sám říká, fotografie je jeho celoživotní koníček.

Jak dlouho fotíte dostihy?
Dostihy fotím asi od roku 2002, kdy mě na pardubické závodiště přivedl kamarád Vladimír David. Sport jsem už tehdy fotil a když jsem viděl jeho fotografie z dostihů, lákalo mě to vyzkoušet. On mě k nim uvedl. Ukázal mi co, jak a kde, učil mě jak vypadá dráha, jak se tam chovat, na co si dávat pozor. Díky tomu člověku jsem se k focení dostihů dostal. Po prvních dostizích jsem tomu propadl a od té doby chodím pravidelně.

Zdroj: ArchivJaké bylo to první focení Velké pardubické? Je to v něčem jiné než rámcové dostihy?
První roky jsem chodil na všechny dostihy kromě Velké pardubické, protože nebylo tak jednoduché získat akreditaci. Teď už osm let fotím i Velkou pardubickou. Je to samozřejmě velký dostih, spousta lidí, spousta fotografů a má to i jinou atmosféru než ty ostatní dostihy.

Čím je focení dostihů specifické? Oproti třeba tenisu nebo ploché dráze, které se také věnujete.
Je to trochu jiné. Je to i o tom zážitku z dostihu. Něco jiného je dívat se na dostihy z tribuny nebo zvenku závodiště a něco jiného je být na dráze. Na dráze je člověk bezprostředně blízký jezdcům, překážkám. Slyšíte, jak se přibližují, jak duní zem, jak jsou koně kousek od překážky, pak křik jezdců před skokem, v průběhu skoků. Je to atmosféra, která vás pohltí. A to je to, co mě na tom pořád láká.

Prozraďte nějaký váš zážitek, který si bude pamatovat na celý život.
Z každého dostihového dne je něco. Důležité je, že člověk musí být pořád ve střehu a pořád se dívat kolem sebe. Musí vědět, kde může stát, kde můžou jezdci zatočit, kde může kůň odskočit nebo padnout, velké nebezpečí jsou volně pobíhající koně… Je těžké odpovědět a vybrat jeden zážitek. Dobrý zážitek je, když se podaří vyfotit dramatickou a zajímavou situaci, která nejenom že musí být hezký snímek, ale musí o těch dostizích něco vypovídat. Fotografie z dostihů není fotografie krásného skoku, ale fotografie atmosféry.

Vy už závodiště znáte, ale je to i o tom, projít si dráhu a najít si správné místo, odkud ten záběr bude nejlepší?
Za ta léta kurzy znám, znám všechny překážky. Ale co dělám pravidelně, a to mě naučil právě Vladimír David, je důkladná příprava. Už den dopředu si stáhnu kurzy. Mám plánek závodiště, pro jistotu si ty kurzy do něj zakreslím. To, co je k dispozici na závodišti při prezenci, mám vlastně už den dopředu. Vybírám si místa, kde pravděpodobně budu fotit. Záleží to taky na roční době, jestli to je na jaře, v létě nebo na podzim, jak je světlo, v kolik hodin je ten dostih. Je to řada faktorů. Teď už si vybírám.

Takže je to poměrně věda?
Věda ne. Je to o sbírání zkušeností a přípravě na to, co chci fotit. Teď už nechodím na dostihy, abych čekal na ten jeden skok, na tu jednu dramatickou situaci. Snažíme se fotit i situace okolo dostihů, atmosféru. Někdy to jsou lidi na tribunách, jindy třeba odsedlávání koní v cílové rovince, prostě život kolem dostihů.