Hokej je sice v Česku velmi oblíbeným sportem, věnují se mu ale spíše chlapci. Jak jste se k tomuto sportu dostala vy?
Jako malá jsem dělala takové ty klasické holčičí sporty, jako je gymnastika nebo aerobic. Jednou se ale přišel na vystoupení podívat můj děda, který se mi vždy hodně věnoval, a prohlásil, že to opravdu není nic pro mě. Měl známého, který trénoval hokej v Litomyšli. Zeptal se mě, jestli bych to nechtěla zkusit, a já na to kývla. Někdy kolem sedmi let jsem tak šla na svůj první hokejový trénink.

Dětský hokej je společný jak pro chlapce, tak i pro dívky. Do jakého věku je toto možné?
Je to tak, že v každé mládežnické nebo juniorské soutěži mohou hrát holky o dva roky starší, než jsou tou dobou v dané kategorii kluci. Pokud jsou starší o víc, musí se žádat na Českém svazu ledního hokeje o výjimku, což byl i můj případ. Minulou sezónu jsem žádala o to, abych mohla hrát s juniory v Kolíně. Bohužel jsem ale výjimku nedostala. Většinou to je tak, že holky hrají od určitého věku obě soutěže – jak tu klučičí, tak i ženskou.

Tereza Topolská v dresu Riders PardubiceTereza Topolská v dresu Riders PardubiceZdroj: ArchivZa téměř sedmnáct let, co se tomuto sportu věnujete, jste hrála za chlapecké i ženské týmy. Kde všude jste působila?
S klukama jsem několik let hrála právě v Litomyšli, později v Chrudimi. V juniorské soutěži jsem po jejich boku působila i poslední dvě sezóny za Kolín. Přestože pocházím z Pardubic, hrála jsem za ně vlastně jen chvíli, a to až když jsem asi v jedenácti letech začala hrát ženský hokej. Pardubice jsem ale docela rychle opustila a za ženy hraju už několik let v Berouně.

Hokej je považován za poměrně tvrdý sport. Jak moc se liší ten mužský od ženského?
Určitě je to něco jiného. Mužský hokej je rychlejší a silovější, holky se v něm více obouchají a více tak vydrží. Česká ženská soutěž je sice mnohem pomalejší, ale staví více na individuálních akcích. Je to o tom, že si zde můžou hráčky dovolit a vyzkoušet to, co už po boku kluků nezvládnou. Myslím si, že pro holku je dobré hrát jak za ženy, tak i za muže a kombinovat to.

Fyzické dispozice mužů a žen jsou ale přece jen odlišné. Vnímají z vaší zkušenosti soupeři to, že se pod helmou s košíčkem přes obličej skrývá žena?
To se hodně liší s věkem. Dokud je děvče vývojově napřed, tedy někdy do puberty, není tam moc velký rozdíl. Tím pádem to nikdo neřeší a hraje se normálně. Kolem šestnácti až osmnácti let ale kluci začnou fyzicky převyšovat. Zároveň ještě nejsou tak uvědomělí, aby místo fyzického kontaktu obehráli hráčku jinak. Tou dobou jsem si opravdu musela dávat pozor, ale i tak jsem občas schytala docela tvrdé zásahy. Teď v univerzitní lize je to už jiné. Jsou to vysokoškoláci, kterým dojde, že není potřeba mě někde složit k zemi. I tak jsem ale pár ran dostala. Na druhou stranu je možné, že si v té rychlosti protihráči třeba ani nevšimnou, že jsem holka, protože vlasy mám stažené v drdolu.

Nemáte někdy při hře strach?
Já se na hokeji cítím vlastně hrozně bezpečně. I když si uvědomuji, že se mi může něco stát, jsem obalená výstrojí a jsem tak chráněná. Neumím si představit, že bych dělala třeba krasobruslení a neustále padala na zem.

Objevují se tvrdé zásahy i v ženské lize?
Příliš často ne, my máme obecně zakázáno hrát tělem. Samozřejmě se to ale občas stane. Naštěstí jsem nikdy neměla žádné velké zranění, maximálně tak naražená žebra nebo stehno.

Od letošní sezóny jste hráčkou univerzitního týmu Riders Pardubice. Co vás přivedlo na myšlenku hrát v Univerzitní lize ledního hokeje?
To byla vlastně hrozná náhoda. Před každou sezónou se scházíme s partou kluků, se kterými jsem buď hrála jako malá, nebo se navzájem známe z juniorských týmů a chodíme si společně zahrát. Jeden z nich už v univerzitní lize hrál a řekl mi, jestli bych to nechtěla zkusit. Já jsem tou dobou zrovna řešila, kde budu dál trénovat, a tohle byla skvělá možnost. Vedení i trenéři s tím souhlasili, a tak vzniklo to, že se sem tam objevím vedle ostatních šikovných hokejistů i v nějakém zápase.

Stala jste se tak oficiálně první ženou, která se v univerzitní lize představila. Jaký to je pocit?
Pro mě osobně je hezké to, že jsem se v kabině po letech potkala se spoluhráči, se kterými jsem hrála v podstatě v průběhu celého dětství. S velkou většinou kluků v týmu se dobře znám, a to mě na tom moc baví. Rozhodně tam nejsem od toho, abych rozhodovala zápasy a dávala góly, to v silách ženy v mužské soutěži prostě není. Snažím se hrát dobře pozičně a plnit to, co mám. Úspěch týmu na mně ale určitě nestojí. Funguju tak trochu i jako ozdoba týmu, díky které se o Riders více ví.

Jak řešíte praktické věci, jako je například převlékání nebo sprchování po zápase?
Když jsem byla menší, vím, že některé holky měly svoje vlastní zázemí. Já jsem ale měla vždy rozumné spoluhráče a v kabině jsem tak byla s nimi asi vždycky. Teď v univerzitní lize jsem s nimi taky. Sprchování probíhá tak, že jdu do sprchy ve chvíli, kdy tam nikdo není. Buď spěchám, abych tam byla první, nebo jdu naopak až nakonec. Když jsme někde na zápase a není moc času, kluci se třeba slušně zeptají, jestli se mohou jít sprchovat vedle za zídku. Známe se spoustu let a vzájemné vztahy fungují na kamarádské, až skoro sourozenecké bázi.

Dostala jste se už do nějakého osobního sporu na ledě s některým z vašich protihráčů?
Asi jen jednou, ještě v přípravném turnaji před samotným začátkem ligy. Zamotala jsem se s obrovským protihráčem na modré čáře, spadla jsem a on byl za to vyloučený. Pokřikoval na mě, že se mu válím pod nohama, když mi nic neudělal. Vběhl pak i na naši střídačku a padlo několik sprostých slov na mou osobu. Po přestávce ale přišel a omluvil se mi. Jinak naštěstí ne.

Máte nějaké předzápasové rituály, bez kterých nemůžete fungovat?
Dlouho jsem si myslela, že žádné nemám. Je ale pravda, že zatahuju jako první pravou brusli, nikdy ne levou. Taky bych na zápas nikdy nepřišla nenamalovaná. Je to pro mě totiž i součást toho, jak se od ostatních odlišit.

Byla jste také součástí bronzového úspěchu na mistrovství světa ženské reprezentace do osmnácti let v roce 2014. Jak na to zpětně vzpomínáte?
Byla jsem tam jako jedna z mladších, takže jsem nepatřila mezi hlavní články týmu. I přes to, že to úspěch určitě byl, nikdy jsem si nepřipouštěla, že jsem nějak dobrá. Neměla jsem ani ráda, když se na to někdo ptal nebo po mně chtěl ukázat medaili. Bylo to fajn, ale nežila jsem tím.

Co všechno vám hokej přinesl?
Samozřejmě nějaké úspěchy tam byly a jsem za ně ráda. Vážím si ale zejména toho, kam všude jsem se díky hokeji podívala. Skrz Kladno jsem se dostala do Číny, kde jsme se byly podívat na Velké čínské zdi nebo v Zakázaném městě. S reprezentací jsme pak odjely na turnaj v Japonsku nebo v Rusku. Podívaly jsme se i do Síně slávy NHL a také k Niagarským vodopádům, takže jsme viděly víc než jen zimní stadion.

Máte ještě nějaké hokejové cíle, kterých byste chtěla dosáhnout?
Hokejem jsem se vždycky chtěla hlavně bavit. Vždy jsem to dělala proto, že mě to naplňovalo a měla jsem z toho radost. A to platí i teď. Vím, že ze mě už nikdy nebude nejlepší hráčka světa. Už mi ani nejde o to, aby mě hokej někam posunoval. Ale pořád mě to baví, a to je pro mě hlavní.