„Lidi vozíme hlavně pro radost, s oblibou říkám, že jsme cirkus na kolečkách, nikdo nám jízdenky nedotuje, peníze od města nebo kraje vystačí maximálně na revize,“ svěřil se předseda Pardubického spolku historie železniční dopravy Oldřich Čížek. Loni bylo muzeum otevřené jen dva měsíce. Výletní jízdy jako hromadné akce povoleny nebyly. Letos bude muzeum v bývalé vodárně na železniční stanici v Rosicích otevřené jen tři týdny v květnu. Pak záleží, jak rychle bude postupovat stavba plánovaná na dva roky. „Od srpna snad otevřeme strojírenskou expozici s dílnou ve Slatiňanech, aby mohli lidé aspoň tam," řekl Čížek.

Výlet s Hurvínkem podle něj tak byl opravdu sváteční záležitostí. „Pojmenování této řady motoráčků Hurvínek se objevilo až někdy v sedmdesátých letech. Na Pardubicku se říkalo prostě Tatra, v Hradci Králové tomu nikdo neřekl jinak než kufr. Proč zrovna Hurvínek, to nikdo neví, asi proto, že je dřevěný a červený,“ myslí si Čížek. Národní podnik Tatra Kopřivnice tyto vlaky vyráběla v letech 1948-56. „Celkem jich vyrobili 549 kusů, do dneška se jich včetně vraků zachovalo asi dvacet a z toho deset jezdí. Mezi nimi počítám i ten náš,“ seznamuje mě Čížek s historií dopravního prostředku.

Čeho si člověk všimne hned je, že strojvedoucí sedí při řízení na úplně obyčejné židli. „Původně tu byla taková trojnožka, sedátko, ale za jízdy se to skládalo, takže se na tom nedalo vůbec sedět a už v šedesátých letech to nahrazovali židlí," vysvětluje Čížek. K nastartování a ovládání stačí tři kliky. „Řídí se vlastně jako auto, tady je plyn, volič rychlostí a spojka. Rychlost musíte předvolit," ukazuje Čížek. Do nádrže "skoro" auta se vejde 200 litrů nafty. A spotřeba? „Na sto kilometrů se pohybuje okolo čtyřiceti až padesáti litry. Motor je konstrukčně z počátku 40.let a vychází z Tatry 111, výkon má sto padesát koňských sil," vyjmenovává Čížek. O motoráček se železniční nadšenec stará přes pětatřicet let, není čemu se divit, že technické parametry doslova sype z rukávu.

Motorový vůz s označením M 131.1133 je z roku 1949. Sloužil ve výtopně v Hradci Králové a nese přezdívku Nataša. Jezdil pod depem Letohrad a zajímavostí je, že dne 26. 5. 1976 odvezl poslední vlak na dnes již zrušené trati Smirady – Vysoké Veselí (u Nového Bydžova). Své poslední cestující odvezl na trati Sadová-Smiřice v roce 1983. Poté sloužil pro tahání nákladních vagónů na vlečce v Agrochemickém podniku v Sadové. Odtud ho získali zpět pod křídla ČSD dva členové spolku a v letech 1988 až 1995 ho zrekonstruovali do původního stavu. Zdroj: Pardubický spolek historie železniční dopravy (PSHŽD)

V pátek umyl okna a zkontroloval techniku. „Plus jsme ještě dodělávali věci v muzeum, takže jak jsem lehnul do postele, hned jsem usnul,“ svěřil se. Usměvavý padesátník s přes sedmdesát let starým motoráčkem „žije“ od roku 1987, kdy ho koupil od Agrochemického podniku v Sadové a pak se vlastnictví převedlo na spolek, aby mohl na koleje. „Mám jednoho syna, ale dá se říci, že i tohle je moje dítě. Jen se o něj musím starat i když osmnáct mu už bylo. Lak už má třeba patnáct roků, takže zase má takovou retro patinu,“ směje se. Na začátku to byl vrak. „Za socialismu se nám to podařilo dát nějak dohromady s díly z ostatních vleček, pomohli nám odboráři z Čeperky, kteří v jednom takovém měli šatnu, takže dvě lavice a další drobné díly nám věnovali,“ vzpomíná Čížek na začátky renovace.

Projížďku si nechala ujít Marie Horáková, která s sebou vzala na výlet vnučky: „To je úplně jiné povození než v moderních vlacích, všechno se klepe a sedíte na dřevěné lavici. Aspoň holky můžou porovnat, jak se mají dobře," zhodnotila. Maximální rychlost motoráčku je šedesát kilometru za hodinu. Na délku má dvanáct metrů a široký je zhruba tři metry, uveze až sedmdesát cestujících.

Pro někoho byl výlet starým motoráčkem plánovaným programem na sobotní den, ale našli se i tací, kteří se o jízdě dozvěděli náhodou. „Zjistil jsem to až z jízdního řádu, že jede speciální spoj. S mladým jedeme do Pardubic koupit boty na zítřejší výlet,“ svěřil se muž ze Slatiňan. Jeho dvanáctiletý syn stál celou cestu jako přilepený hned za židličkou strojvedoucího a pečlivě sledoval každé otočení klikou. „Vlaky máme rádi obecně, ne že bychom jako někteří nadšenci poznali každý šroubek. Pro nás dva to je hlavně dopravní prostředek na výletní místa. Takže vyhledáváme spíš zajímavé tratě. Honza chce být speleologem, ale jak tak koukám, kdyby to nevyšlo, tak z něj bude strojvedoucí, už to má nakoukané,“ okomentoval se smíchem hrdý tatínek.

Pojede ještě dvakrát

Svézt motoráčkem se lidé na trase z Pardubic do Chrasti u Chrudimi a zpět mohou o dvou květnových sobotách. Pak provoz linky zastaví začátek rekonstrukce železničního mostu přes Labe. „Už teď jsou aktivity muzea omezené, protože sama stanice Rosice nad Labem prochází přestavbou, otevřeno budeme mít jen tři týdny v květnu. Více teď pracujeme na naší expozici v objektu ve Slatiňanech. Plánujeme vymyslet jinou trasu asi přes Moravany, Hrochův Týnec a Chrudim,“ dodal Čížek.