Pardubice se jmenují podle pár dubů, Třemošnice má název podle tří mošen – lidových výkladů původu názvů měst a vesnic je hodně, ale málokdy se shodují s výklady jazykovědců. Ale ani ti si často nejsou jisti, jaký mají názvy původ.
Už samotný název krajského města je zahalen tajemstvím. Klasik české toponomastiky (nauky o zeměpisných jménech) Antonín Profous uvádí, že název Pardubice vychází z polského osobního jména Porydub. Obecně se mělo za to, že polské jméno přišlo do Pardubic s příslušníky mnišského řádu cyriaků, kteří přišli z Polska a v Pardubicích založili klášter u dnešního kostela svatého Jiljí v Pardubičkách. V 80. letech však historička Zdeňka Hledíková prokázala, že cyriakové k nám přišli z Říma a do Polska se dostali od nás a ne naopak, jak se do té doby tvrdilo. Existuje ještě jedna teorie, vykládající název Pardubic ze spojení jména Pardus (zkráceně Pard) a slova dub – Pardědub ve významu „Pardův dub“. Takový dub a stejnojmenný kopec leží u Smiřic. A jak se na tyto teorie dívá současná jazykověda?
„Podle mého názoru je nanejvýš pravděpodobné, že jméno Pardubice bylo utvořeno příponou -ice z nějakého osobního jména. Jak přesně toto osobní jméno znělo, dnes již asi se stoprocentní jistotou nezjistíme. Z nejstarších dokladů by vyplývalo, že jméno znělo nejspíše Pordob nebo nějak podobně. Odkud toto jméno pochází, zda z Polska nebo odjinud, již také sotva zjistíme. Polský původ ale myslím nelze zcela vyloučit, toto jméno sem z Polska mohlo přijít jistě i jinými cestami než prostřednictvím cyriaků. Pokud jde o výklad z podoby Pardědub, hypotéza je to lákavá (protože dodnes máme z Královéhradecka, ale i z Kutnohorska doložena pomístní jména Pardědub, Pardidub), ale je zcela nepravděpodobná, protože jméno znělo původně Pordoby nebo Pordobice,“ vysvětluje Pavel Štěpán, vedoucí oddělení onomastiky Ústavu pro jazyk český.
Zmíněná Třemošnice patří mezi sídla, pojmenovaná podle stromů a rostlin. Její název je odvozen od střemchy. Vesnic pojmenovaných podle porostu je v našem kraji opravdu hodně: namátkou Staré a Nové Jesenčany (podle jasanů), Javorné, Smrček nebo Březinka. Ještě více sídel však odvozuje svůj název od osobního jména. Mezi takové patří Chrudim, Skuteč, Chvaletice, Holice, Mentour, Topol (opravdu od jména Topol). Také tvrziště s úsměvným názvem Mrdice, ležící u Heřmanova Městce, má původ ve jménu – Mrd. To vzniklo od slovesa mrdati, které ve staré češtině znamenalo hýbat, kývat, vrtět a až později se omezilo na současný význam. Zatímco Mrdice zůstaly, chodská obec Mrdákov na Domažlicku se raději přejmenovala na Mrákov. Obcí, které zažádaly o změnu jména, je v Česku poměrně hodně. Na Chrudimsku je obec s názvem Prosetín, který se dříve jmenoval Prasetín – podle jména Prasata, což se ale Prasetínským nelíbilo, tak se rozhodli býti spíše Prosetínskými.
V názvech sídel v Pardubickém kraji se objevují stopy cizích jazyků a zemí. Například skupina domů na břehu Loučné u Dašic má své jméno – Hedčany – podle polského hradiště Hedče (dnes Giecz), které dobyl v roce 1039 český kníže Břetislav a odvedl jejich obyvatele do Čech, kde se usídlili. A právě Hedčany u Dašic jsou jedním z míst, kde se Poláci z Hedče usadili (další Hedčany jsou na severním Plzeňsku). Italštinu v Brandýse nad Orlicí asi příliš často neuslyšíte – ale název města je, světe div se, z italštiny, konkrétně od jihoitalského přístavu Brindisi, který byl ve středověku známý po celé Evropě jako místo, odkud vyplouvaly lodě s křižáky do Svaté země. Do češtiny se pak dostalo jako pojmenování sídla u vody – i když samozřejmě ne u moře. Nedaleko vodní nádrže Pastviny nalezneme ves s malebným názvem Bredůvka. Ta dostala své jméno podle svého zakladatele, hraběte Jana Václava Bredy, jehož rod pochází z nizozemského města Breda, jehož jméno také nese. Malá ves Mendryka, ležící napůl cesty mezi Litomyšlí a Svitavami, odvozuje svůj název od španělské šlechtičny Marie Mendriquez (Manrique) de Lara, manželky Vratislava z Pernštejna, jenž si v místě postavil lovčí zámeček a pojmenoval jej na její počest. Jména obcí Uhersko a Moravany zase napovídají, odkud její obyvatelé přišli: z Uher, respektive z Moravy.
Kdo byl někdy na Šumavě ve vísce Vchynice-Tetov (podle níž je pojmenován slavný Vchynicko-tetovský plavební kanál) a je zároveň z Přeloučska, možná ho napadlo, že v jeho kraji jsou vedle sebe Bílé Vchynice a Tetov a zdali to spolu nemůže nijak souviset – a ono souvisí. Šumavská víska je pojmenovaná na počest šlechtického rodu Kinských z Vchynic a Tetova, který vlastnil majetky i na Chlumecku a Přeloučsku. Podle jeho přídomku se nazývají i východočeské vesnice, založené v 18. století.
Po roce 1945 byly v českých zemích ve velkém odstraňovány německé názvy a nahrazovány českými, v našem kraji třeba Kyšperk (dnes Letohrad), Limberk (u Poličky, dnes Pomezí), Libštejn (u Jevíčka, dnes Zálesí), Německé Lhotice (u Seče, dnes Nové Lhotice), Grándorf (u Svitav, dnes Hradec nad Svitavou) nebo Derflík (dnes Víska u Jevíčka). Místní část Vysokého Mýta Limperky se dnes jmenuje Lipová, část Letohradu Rotnek zase Červená, Kunžvald u České Třebové dnes naleznete jako Anenskou Studánku. Německé názvy však nebyly odstraněny všechny: dodnes nám tak zůstal Žamberk, Žumberk, Žampach, Kunvald, Gajer nebo Cotkytle. Právě posledně jmenovaná obec patří v kraji mezi ty s nejpozoruhodnějším názvem. Je složeno z německých výrazů zott- (chlupatý) a Kittel (halena, kytlice). Patří mezi takzvaná jména výstražná, která varovala pocestné: pozor, v Cotkytlích vám zůstanou jen chlupy (budete mít chlupatou „halenu“), ostatní vám ukradnou.
Během slučování obcí za minulého režimu byla v některých případech dána přednost uměle utvořenému názvu. V Pardubickém kraji jsou takové názvy dva. Orlické Podhůří u Ústí nad Orlicí vzniklo spojením obcí Rviště a Říčky (a jejich místních částí), obec Vysočina vznikla spojením Rváčova, Svobodných Hamrů, Možděnice, obecní úřad sídlí v Dřevíkově.
Jaroslav Praisler