Letos oslaví své 91. narozeniny, avšak energie ani čilý duch mu rozhodně nescházejí. Václav Machek se narodil 27. prosince 1925 ve Starém Mateřově a za sebou má účast na třech olympijských hrách. Na těch pro něj posledních působil jako trenér.
Jeho největším úspěchem je stříbrná medaile, kterou získal spolu s Ladislavem Foučkem v jízdě tandemů na olympijských hrách 1956 v australském Melbourne.
Jak jste se dostal k cyklistice?
Měl jsem jízdu na kole rád. Tak jsem začal jezdit na závody, co se tu v okolí pořádaly, a vítězil jsem na nich. Jednou mě pak na nějakém závodě viděl pan Berger, prodejce jízdních kol, a jedno takové závodní kolo mi půjčil. Začal jsem na něm jezdit a vyhrával jsem potom každou neděli. Vždy mi říkali: „Počkej, příští týden prohraješ!", ale já opět triumfoval. Porazil jsem dokonce Volprechta, mistra kraje z Holic. Zvítězil jsem nad ním v Holicích, pak také v Hradci. Tak jsem se postupně zlepšoval.
Vedli vás doma ke sportu?
Vůbec ne. Maminka mi umřela, když jsem byl malý a tatínek, když mi byly tři roky. Vychovávala mě tehdy moje sedmdesátiletá zlatá babička. Měl jsem takovou smůlu, že jsem si rodiče neužil. Proto jsem šťastný za své děti, že jim prostě dám, co můžu a že vědí, že mají tátu.
close
info
Zdroj: Archiv Václava Machka
zoom_in
Zkoušel jste za mlada ještě nějaký jiný sport, nebo byla cyklistika jasná volba?
Hrával jsem poměrně dobře fotbal za Popkovice. Jenže jednoho dne přijel můj strejda a povídal mi: „Hele, babička mně říkala, že ráno jezdíš na kole a odpoledne hraješ fotbal. Co si myslíš?".
Vynadal mi a řekl, že buď budu dělat jedno, nebo druhé a zase odjel.
Co tedy rozhodlo o cyklistice?
Doteď pořádně nevím, čím to bylo. Snad tou starou tříkolkou, co mi tatínek koupil a válela se nám na zahradě. Neměla už ani přední, ani zadní kola, jenom rám. Tatínek mi ji koupil měsíc před tím, než umřel. Dal za tu trojkolku tehdy celou výplatu. Trojkolka nakonec vedla ke kolu a já jsem si říkal, jestli to tak tehdy tatínek viděl a dal jsem se na cyklistiku.
Když jste začínal závodit, tak jste byl poměrně úspěšný…
Vyhrál jsem všechno, co jsem jel. Měl jsem těch cen plný pokoj. Manželka mi nadávala, že je nebude utírat. Pak jsem ale sehnal kupce, který ty trofeje dal do muzea v Čáslavi. Moje stříbrná medaile z Melbourne je ale jinde. Ta je teď vystavená v New Yorku, kam jsem ji po dobu konání olympiády zapůjčil.
Jak vzpomínáte na svou první olympiádu v roce 1952 v Helsinkách?
Moc rád na to celé vzpomínám. Zátopek tam udělal tři zlaté medaile a všichni jsme mu fandili. Byla to úžasná atmosféra. Jel jsem tehdy do Finska i s manželkou a naším malým Karlem. Kluci mi pomáhali nosit kočárek do schodů, ale to víte, to je už 60 let, na to si dnes nikdo nevzpomene.
ZLATO JIM UNIKLO O ŠÍŘKU GALUSKY
Na té druhé v Melbourne jste získal v tandemu stříbro. Jak jste se na závod připravoval?
Trénovali jsme dva měsíce na milánské dráze Vigorelli v Itálii. Byli jsme tam já, Cihlář a Fouček s tím, že dva nejlepší trenér vybere do Austrálie. Cesta pro jednoho tehdy stála sto tisíc, to byly hrozné peníze. Při jízdě tandemu jsme s Ladislavem Foučkem zajeli čas 10:01, což byl nejlepší světový čas. A tak se rozhodlo, kdo pojede.
Nakonec jste s Foučkem získali v závodu stříbro.
V druhém semifinále Sovětů s Němci to skončilo pádem Němců. Tehdy jsem si říkal, že je to dobré, že budou mít otlučené ruce a nohy a moc jim to nepůjde. Jenže se tím vrátila do hry námi vyřazená Austrálie. Nakonec jsme dostali na frak a zlato nám uniklo o šířku galusky.
Byl to velmi těsný a vypjatý závod, jak jste na jeho výsledek reagoval?
Byl to pech! Nevyhráli jsme mojí blbostí. Dosud si to vyčítám. Ale i přes to ten pocit, když jsme s Láďou stáli na stupni vítězů a hráli naši hymnu – to se nezapomíná. Vlála naše vlajka, lidi křičeli. Byl jsem tehdy hrdý na náš úspěch.
Proč by měl být únik zlata vaší vinou?
Když jsme měli 20 metrů do cíle, tak mi vedlejší jezdec zavadil o loket. Zdvihl jsem ruku, abych protestoval. Částečně jsem doufal, že Australany diskvalifikují. Jenže v momentě, kdy jsem tu ruku zdvihl, tak mi došlo, jaká je to hloupost – jsme přece v Austrálii, co když nevyhrajeme? Takže jsem rychle chytil řidítka a šlápl na to. Na vítězství to už ale nestačilo, Australané byli rychlejší o šířku gumy. Stále si to vyčítám, proč jsem byl tehdy tak hloupý.
Když jste přestal závodně jezdit, tak jste se začal věnovat trénování. Je to tak?
Ano. Nastoupil jsem v roce 1957 jako trenér Dukly Pardubice. Připravoval jsem třeba tandem Mikulšica – Škvarenina na olympijské hry v Římě 1960. Rukama mi prošel i vítěz ve stíhacím závodě jednotlivců v Tokiu 1964 Jiří Daler nebo mistři světa v tandemu Ivan Kučírek a Miloš Jelínek.
NA TRENÉRA MACHKA SI NIKDO NEPŘIŠEL
Byl jste přísným trenérem?
To víte, že ano. Kluci si na mě nepřišli. Když jsem trénoval Jirku Dalera, tak se mě pokusil při jednom tréninku oblafnout. Měl jet čtyři kilometry na čas, jenže viděl, jak se tam bavím
s chlapama a nedávám pozor, tak dělal opičky a nejel pořádně. Takže jsem za ním večer přišel a povídám mu, ať se hlásí u podplukovníka, že půjde do služby. A ať si ze mě podruhé nedělá srandu. Trvalo mu to deset minut, než za mnou přišel
a zeptal se, jestli by to mohl jet ještě jednou. Samozřejmě jsem mu to dovolil. Zajel tehdy český rekord. Řekl jsem mu tenkrát: „Vidíš, Jirko! Proč ze mě děláš při tréninku vola? Vždyť já jsem byl závodník jako ty a poznám to".
Jak poznáte podvádění?
Jako sportovec to už vidíte. Na zádech, na nohách. Dnes, když Jirku jednou za rok vidím, tak se tomu spolu smějeme a on mi vždycky říká: „No jo, na vás nešlo vyzrát a oblbnout vás".
Sledujete teď olympiádu
v brazilském Riu de Janeiro a porovnáváte, jak závodníci jezdí?
Zrovna teď jsem se díval na cyklistické závody žen. Na těch holkách je vidět, jak jedou a dávají do toho všechno.
Co říkáte na myšlenky olympijského parku, který je
i v Pardubicích?
Rád bych se tam zašel podívat, hlavně na cyklistiku. To víte, chtěl bych se mrknout na ty stroje, na kterých se dnes jezdí. Všechno vybavení je moderní, o něm se nám tehdy ani nezdálo. Když se podívám na ty krásné dresy, co závodníci mají – my měli jenom rudou hvězdu a nic jiného. I ta kola jsou naprosto jiná a lehká, dnes váží okolo čtyř kilo.
Kolik vážilo vaše kolo, když jste závodil?
Dvacet!
close
info
Zdroj: Archiv Václava Machka
zoom_in
Takže z vašeho hlediska se sport v dnešní době posunul dopředu?
Určitě. Už jenom když se porovná, kolik berou vítězové olympiády. Já tehdy za svou stříbrnou medaili dostal nový jízdní aparát, kdežto dnes dostane takový medailista třeba milion korun. A to je jenom zlomek těch věcí, co jsou dnes jinak. Když jsem závodil, tak jsme ani neměli profesionálního trenéra. Cvičil nás Doucek, který nikdy na kole ani nejezdil, ale protože byl člen komunistické strany, tak mohl dělat trenéra.
Když jsme u těch změn, jak jste vůbec tehdy cestovali do Austrálie?
Letěli jsme tam týden. Každý den jsme přesedali na jiné letadlo. Dnes je to také všechno jinak. Ovšem daleko horší byla cesta z olympiády zpátky.
Jak to?
Zpátky jsme museli lodí. Údajně proto, že naše letadlo mělo poruchu. Jenže to víte, tehdy se něco dělo
v Maďarsku a oni nás přes něj radši nechtěli pustit. Pluli jsme na lodi Vladivostok tři týdny, zatímco letadlo dorazilo do Prahy úplně prázdné.
Jak jste tak dlouhou plavbu snášel?
Špatně, dostal jsem mořskou nemoc. Většinu plavby jsem ležel a pil čaj. Vedle mě byla gymnastka Eva Bosáková, tak jsme tam trpěli spolu. Dnes už by se pochopitelně něco takového nestalo, aby Sověti „zachraňovali" československý tým na lodi. Jsem rád, kam se to posunulo. Jak ve sportu, tak i v normálním životě.
Eliška Kolmanová
