Na vyhraném kole jezdí 15 kilometrů denně do školy a zpět. Je to jeho věrný dopravní prostředek a nedej bože, aby do Pardubic zavál sníh. V červnu bylo Gabrielovi z pardubického dětského domova 18 let, studuje dvouleté nástavbové studium na učilišti, obor plynárenství.

„Už jsem vyučený plynař a musím se pochválit, dal jsem závěrečné zkoušky na samé jedničky. Technické věci mě baví. S angličtinou je to ale třeba horší. Musím víc zabrat."

Gabriel se zúčastnil jednoho ze závodů série Slavata Triatlon Tour. Ten pořádá Tomáš Slavata – proslulý český „srdcař", který svůj čas stráví především s dětmi z dětských domovů a jehož přáním je, aby všechny z nich dokázaly v životě bojovat za své sny a nepodlehly osudu svých rodin, které na ně zapomněly a zbavily se své zodpovědnosti.

Gabriel si ve svém pohledu na svět uvědomuje, že v životě musí spoléhat hlavně sám na sebe a na věci, které si vybojuje dobrými známkami ve škole, poctivou prací a trénováním.

Kolo je očividně tvou věrnou a spolehlivou městskou dopravou. Je to tak?
Kolo mě vždycky bavilo, ale neměl jsem vlastní. Pak se naskytl závod v triatlonu, tak jsem se přihlásil, ale vůbec jsem nedoufal, že bych mohl postoupit z okresního kola. Byli tam se mnou ještě kluci z domova, ale já byl o půl minuty rychlejší, takže jsem suverénně vyhrál. V Praze to bylo už o vteřiny a doběhl jsem až druhý. Bohužel jsem měl problémy s přehazovačkou, což mě zpomalilo. Moje kategorie se jela na dvě etapy, v té druhé mě časově ještě zdolal další soupeř, čímž jsem se dostal až na třetí místo.

Co ty a sport obecně?
Od mala jsem hodně jezdil na kole. Tři měsíce zpátky jsem ještě aktivně boxoval. Teď se věnuji hodně posilování, což mi vezme finance na nějakou tu výživu, takže mi nezbývá tolik, abych si mohl dovolit obojí. Posilovnu mám zdarma ve škole, ale když si chci zaplatit třeba měsíční trénink v boxu, musím chodit na brigády. Beru sice sirotčí důchod po otci, ale na něj moc nechci sahat, abych našetřil. Koupím si jen potřebné věci, třeba bundu, ale jinak chci, aby mi déle vydržel.

Jak dlouho jsi v dětském domově?
Od 13 let. Měli jsme jít původně do pěstounské péče k tetě, ale to se změnilo. Najednou jako kdyby přišla velká voda a nic. Teta se o nás pak už nezajímala. Otec nám zemřel, matka se už o nás nemohla dál starat a zajistit domácnost, takže jsem měl jít spolu s bráchou a ségrou do ústavu. Sestra si ale nechala od přítelovy maminky zařídit pěstounskou péči v jejich rodině. Soudem si nechala stvrdit, že může do 18 let být v péči rodiny svého přítele, takže přečkala tu dobu a teď už jsou manželé, mají spolu jedno dítě. Bratr se mnou už také není, protože si ho sestra vzala do péče k sobě. Jemu je teď 13, ségře 22.

Tobě bylo v červnu 18 let. Snem tvojí sestry bylo očividně udržet rodinu pohromadě a vybudovat zázemí, o které přišla. Jaký je ten tvůj sen?
Snů by bylo dost. Dříve jsem chtěl být dobrým boxerem, ale pak jsem si uvědomil, že je to dost nebezpečný sport. Mohl bych přijít k nějakému úrazu, který by mě mohl poznamenat na celý život. Box není jen o ránách, je o přemýšlení, udržet si míru agresivity. Člověk se začne lépe chovat v případě konfliktů, je vyrovnanější. Možná bych si založil vlastní plynařskou firmu. Anebo bych šel po maturitě k policii. Nabízí pobyt na 10 let zadarmo, tak jsem přemýšlel i o tom. Co se sportu týče, měl jsem chutě stát se třeba i kulturistou, ale to by musel být intenzivnější trénink a je to hodně finančně náročné. Člověk musí mít talent, nepodceňovat tréninky, snažit se.

Co víš o příběhu Tomáše Slavaty a v čem si myslíš, že by mohl druhé inspirovat?
Určitě je to velký vzor v tom, že ukázal, že se dá zvednout i ze dna a agresi si vybít fyzickou zátěží. I přes to všechno se dokázal vyšplhat až na vrchol profesionálního sportovce i s tím, že vychovával své synovce, i přesto, že byl psychicky na dně, postavil se tomu čelem. Viděl jsem i třináctou komnatu Tomáše, která byla v televizi a dalo mi to mnoho ponaučení. Být silný jako on je přání mnoha lidí.

Co pro tebe bylo zatím nejtěžší životní zkouškou?
Úmrtí otce. Dlouho mi trvalo, než jsem se s tím srovnal.

Co ti pomohlo to vše překonat?
Spíš mi nikdo nepomohl. Srovnal jsem se postupem času sám a uvědomil jsem si, že život běží dál, ale vzpomínky zůstanou. Ten, koho měl člověk rád, mu uvízne v srdci napořád.

Vánoce jsou za dveřmi a pražská obchodní centra se plní „stromy splněných přání" pro děti z dětských domovů. Na jednom z nich figuruješ i ty se svými přáteli z domova a u tvé fotografie stojí mikrovlnná trouba. Proč právě ta?
Do budoucna, do vlastní domácnosti. Je důležité přemýšlet dopředu.

Pavlína Poláková