Dohromady se daly při oslavě Velikonoc. „Jednou jsme se takhle sešly, začaly si zpívat a líbilo se nám to. Začaly jsme se scházet jednou měsíčně a nikdy bychom neřekly, že to bude trvat dvacet let,“ vzpomíná Václava „Vendulka“ Volšíčková, která je hlavním tahounem skupiny. Zpívat učila už malé děti v obci, s některými připravovala i divadelní představení a pohádky.

Jedním z těchto dětí byla její neteř Ivana Volencová, která je také členkou skupiny. „Díky ní zpívám od malička,“ popisuje Volencová.

Všechny články o Borku najdete ZDE

Kvůli věku Volšíčková přemýšlela o tom, že skupinu opustí. Ale nikdy to neudělala. „Když jsem o tom uvažovala podruhé, šli jsme s manželem na folklór. Tam přivedli starou devadesátiletou babičku na jeviště, postavili ji k mikrofonu a ona tam zazpívala dlouhou písničku. Měla ohromný úspěch. A já jsem si tehdy řekla, že nejsem tak stará, ještě mi nebylo 80 roků,“ uvádí.

Borověnky zpívají na svatbách, oslavách narozenin, plesech a podobně. Kostýmově i žánrově se vždy přizpůsobí stylu akce, takže zpívají a jsou oblečené ve stylu country, třicátých let, jako indiánky, Tahiťanky a podobně.

Srdeční záležitostí je však pro ně zpívání v tradičních krojích. Ty jsou ještě původní. Čtyři mají přímo z Borku nebo okolí, ty se nazývaly pardubsko-polabské. Ostatní členky mají kroje z různých koutů Čech a Moravy jako třeba pražský kroj z baráčnické obce, nebo i piešťanský kroj ze Slovenska.

„Hodně lidí nám kroje darovalo. Říkali, že jsou moc rádi, že ty kroje s námi ožívají,“ dodává další členka Jaroslava Zelinková.

Ke zpěvu se vrací po covidové pauze. První obnovené představení bylo již tradiční Vánoční zpívání u kapličky v Borku. Vždy donesly punč a cukroví a rozdávaly drobné dárečky. Namalovaly například vánoční ozdoby, darovaly jablíčko nebo papírové betlémy. Před covidem se na zpívání sešlo i 130 lidí.

„Loni se nesmělo dovnitř do kapličky a přestože byl velký mráz a vítr, přišlo přes 80 lidí. Říkali, že si bez nás už neumí Vánoce představit,“ říká Zelinková

Borověnky chodí zpívat i do domovů důchodců, kdy se snaží vybrat staré písničky, které si senioři budou pamatovat a třeba si je s nimi i zazpívají. Vždy se jim prý rozzáří oči a je to emotivní zážitek. „Někdy je těžké udržet emoce a slzy. Než jsme si zvykly na reakce lidí a že jsou někteří i nemohoucí, tak to bylo těžké,“ komentují společně své zážitky Borověnky.