Nedávno jste vydal svou první knihu, o čem se v ní píše?
Je o příběhu obyčejného kluka, který byl tvrdohlavý a chtěl objevovat svět. Při tom toho ale víc podělal, než kolik se mu toho podařilo. V knížce je toho hodně o tom naučit se vstávat a dokázat špatné přetavit do něčeho dobrého. Při cestování i podnikání jsem dělal velké chyby a stále je dělám, ale za tu dobu jsem se naučil chybovat a poté se z toho poučit. Kniha je moje osobní zkušenost, můj příběh, z toho plyne, že knihkupectví nevědí, kam ji zařadit, někde ji mají v osobním rozvoji, někde je v memoárech, jinde zase v cestopisech.

Co jste tedy chtěl čtenářům předat?
Mám strach, že bych umřel po neprožitém životě. Chtěl jsem se podělit o tuhle základní myšlenku a o odvahu nebát se věci podělat, ale startovat je. Je lepší to zkusit, protože když to ani nezkusíš, už jsi neuspěl.

Uvažujete o tom, že byste napsal další knihu?
Přemýšlel jsem, že by mohla vzniknout další, ale myslím, že bude ještě chvíli trvat, než se vykrystalizuje, co konkrétně v ní budu chtít předat. Rozhodně se ale nedám na dráhu spisovatele. Myslím, že Albatros měl dost práce text přepsat, aby byl čitelný (smích).

Do této myšlenky vlastně zapadá i závod LowCost Race, který jste založil…
LowCost Race je hlavní nosič toho všeho. Lidé za deset dní zjistí, že mohou dokázat mnohem víc, než si kdy představovali. Projedou Evropu bez peněz a u toho třeba stopnou letadlo, zkusí si věci, o které se většina lidí nepokusí za celý život. Účastníci zážitky z cesty navíc sdílejí na sociálních sítích, což může spoustu lidí inspirovat a ukazuje to, že svět není tak zlý, jak to může působit z médií.

Trasu si lidé volí sami. Můžete tedy vysvětlit, v čem závod spočívá?
Po Evropě je rozmístěných 40 kontrolních bodů a asi 30 výzev. Lidé si sami volí, na jaká místa pojedou a které výzvy splní. My jim dáváme body za splněné výzvy nebo je naopak strháváme za peníze, které utratili. Je to jejich výlet, nevedeme je za ruku jako v cestovce, cílem je, aby se naučili něco do života, sami mají zodpovědnost za to, co se jim děje. Tím, že musejí celých 10 dní neustále improvizovat, se hodně naučí.

V čem kromě schopnosti improvizovat se během závodu ještě zlepší?
Opakují, že jim to dalo důvěru v lidi. V naší zemi je daná nedůvěra, Češi jsou velmi opatrní, přitom špatných lidí je naprostá menšina. Při cestování jednotlivci důvěřují lidem okolo a zjišťují, že se jim to vyplácí. Lidé sami musí zhodnotit, jestli na to mají a jestli chtějí opravdu jet. Člověk nikdy dopředu neví, jestli bude skvělý, nebo jestli se rozbrečí, protože mu pět hodin nikdo nezastaví.

Stává se, že stopař stojí u cesty tak dlouho?
Vloni se stalo, že nikdo nezastavil i 11 hodin. Mně se to ale nestává, funguje, když se na lidi usměju, oni třeba zamávají, ale nevezmou mě. To je v pořádku, já jim zamávám zpátky a tím spíš mě vezme další řidič, protože vidí, že jsem v pohodě. Už jen to, že jim zlepším den a vynaložím nějakou energii, je platidlo. Často slýchám, že mi nikdo nic nedá zadarmo. Nedá, ale ne vždy musím platit penězi.

Jaké jsou tedy další způsoby placení?
Někdy stačí normální lidský přístup. Jde o to zajímat se o druhé, poslouchat jejich příběh a podělit se s nimi naopak o svůj. To je velmi cenné mezilidské platidlo, které nevyváží žádné peníze. Vše je o naslouchání, lidé si platí psychology a přitom jim schází jen běžný lidský kontakt. V Gruzii třeba byli místní vděční za to, že přišel člověk z Evropy, a neustále mě na něco zvali. Kdybych jim chtěl zaplatit penězi, urazili by se. Platidlem může být i snaha naučit druhé část svého jazyka.

Při závodu se účastníkům často přihodí zajímavé situace. Které z nich vám utkvěly v hlavě?
Líbil se mi příběh z roku 2017. Měli jsme výzvu sbalit si co nejméně věcí a jeden z týmů měl dohromady 7,7 kila. Byly to dvě holky, které jely do severní Evropy, kde jim byla fakt kosa, takže se chtěly vydat někam, kde je tepleji. Projely Pobaltí, jely do Finska, Švédska, pak do Kodaně, kde nastoupily do letadla a odletěly do Turecka. Zakazujeme týmům žebrat, chceme, aby za vše dávaly protihodnotu, někdy se ale stane, že lidem v okolí dává smysl, co tým dělá, a dají mu na ruku třeba 100 nebo 200 euro. Podobným způsobem získaly peníze i ty holky a koupily si za ně letenku z Kodaně do Izmiru v Turecku, odkud zase stopovaly až do Česka. Tohle všechno stihly za 10 dní.

Přihodilo se něco zajímavého i vám?
No jasně, výzvy často vycházejí z mých zážitků. Dostal jsem se třeba na zahraniční svatbu nebo jsem si stopl obrněný transportér na dálnici D1. Vojáci věděli, že by nás neměli naložit, ale přesto jim to přišlo jako dobrý nápad. Jednou jsme spali v Rumunsku v nákupním centru, ochranka nás chtěla vyhodit, ale nakonec nás ubytovala. Spali jsme na jediném místě, kde nejsou kamery, což je pozorovací místnost, kde jsou všechny ty obrazovky. Ráno nám ještě udělali kávu.

Letos jste závod přejmenovali na X-Challenge. Co vás k tomu vedlo?
Když se závod jmenoval LowCost Race, ukázalo se, že někteří jsou schopní to pojmout jako závod v šetření, chlubili se i tím, že jezdili načerno. To je ale krádež a já nechci, aby to dělali tímhle způsobem. O šetření závod vůbec není, jde o to zažít něco, co si nemůžou zaplatit, co nezažijí nikde jinde. Chtěli jsme z něho udělat exkluzivní zážitek a ukázat, že je to opravdu výzva, takže X reprezentuje to, že si pod tím každý může představovat, co chce – v lidech to něco zanechá, ale my jim neřekneme co. Zároveň X symbolizuje 10 dní.

Změnil se s názvem i koncept projektu?
Koncept je jiný v tom, že nechceme, aby to bylo 10 dní a dost. Aplikace, kterou využívají lidé během závodu, je nyní všem přístupná v průběhu celého roku a každý týden dává novou výzvu, kterou lidé můžou splnit třeba cestou do práce. Chceme ukázat, že není potřeba někam vyjet, aby se člověk mohl překonat. Ukazuje i hezká místa v Česku, jednou za měsíc jsou v ní kontrolní body na místech, která nejsou profláknutá. Desítka srpnových dní pak bude jen vyvrcholení.

Závod, kdy týmy vyrazí na 10 dní na cestu po Evropě, tedy zůstává stejný?
Bude velmi podobný, ale přibude sebehodnocení, takže opravdu půjde o to, aby se účastníci překonali kvůli sobě, ne kvůli bodům od nás, ale aby šli po kvalitě vlastních zážitků.

Závod si vyzkoušely již stovky účastníků. Jaký typ lidí se do něho hlásí?
Nedá se to popsat skrze sociální vrstvy, je to průřezově kdokoli. Bylo to i koncipováno tak, aby si to mohl dovolit každý. V první řadě jsou to ale kreativní lidé, kteří hledají něco víc od života, a lidé, kteří potřebují vystoupit z každodenní rutiny, ale musejí dostat nějaký vnější kopanec, aby se k tomu donutili. Většinou jsou to mladí lidé od 20 do 34 let, ale byli tam i starší, zapojila se paní, které bylo téměř 50 let. A třeba z Pardubic byly přihlášené už desítky týmů.

Hlásí se opakovaně?
Ano, ale shodují se na tom, že nejsilnější je první zážitek. Při druhém výletu už zvolní a jedou v klidnějším tempu, berou ho jako způsob inspirace.

V srpnu se uskuteční již šestý ročník. Bude se startovat opět z Prahy?
Vždy býval společný start, ale vloni byly všechny výpadovky z Prahy obsypané stopaři, takže letos to musíme udělat jinak. Jsou dvě možnosti – buď budeme startovat ze 13 krajských měst, nebo jich vybereme pět, mezi nimiž budou pravděpodobně Pardubice.

Co účastníky čeká?
To nemůžu prozradit, ale některé výzvy recyklujeme. Opět tam bude stopování letadel, které bereme jako profláknuté, protože se to podařilo už víckrát. V roce 2016 jsme tuhle výzvu vyhlásili a zvládl ji jeden tým – dvě holky ukázaly, že to jde, a od té doby se stoplo asi 10 letadel.

Jak se stopuje letadlo?
V Evropě má velké množství lidí letadlo, takže když se bude člověk ptát každého, koho potká, je docela velká pravděpodobnost, že na někoho natrefí. Takhle to zkoušely i ty holky, ale nejdřív jim to moc nefungovalo. Potom ve Frankfurtu na letišti stály v místě, kudy procházejí piloti, a měly stopařskou cedulku s nakresleným letadýlkem a nápisem Kamkoli. Odtud je ale vyvedli policajti.

Nakonec se jim to ale povedlo…
Pokračovaly potom dál v cestě a zkusily to znovu na letišti ve Slovinsku. Oslovily každého, kdo vypadal jako pilot, až jednoho našly, ale ten řekl, že to nejde. Nakonec ho ale přesvědčily. Říkal, že vezme jenom jednu. Když ale ta jedna okamžitě ukázala na druhou, jemu se její rychlá reakce tak líbila, že se nakonec rozhodl vzít postupně obě.