Nina je sympatická blondýnka, má 41 let a žije v malé obci Vyšehněvice na Pardubicku. Její drobná postava trochu mate a vůbec neukazuje na to, jak silná vlastně je a kolik toho zvládne.

Po studiu na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU) se vrátila ke koním. Starala se o chod statku s 25 koňmi, současně provozovala penzion a hospodu. „Znamenalo to obětovat tomu všechen svůj čas, vlastně jsem nežila,“ řekla Nina. Když přišel celkový kolaps jednoho z koní, vymyslela projekt Bylinky pro koně, který pomáhá zvířatům i lidem. „To bylo znamení i pro mě, že bych měla přehodnotit svůj vztah ke koním, vrátit jim jejich vlastní identitu živého zvířete, které patří do přírody a z ní také čerpá,“ vysvětlila. „Takže stejně jako si jdete na chřipku koupit bylinný čaj do lékárny, úplně stejně jste si mohli koupit bylinky pro koně. Díky potravinářské kvalitě mohou tyto čaje pít i lidé,“ přiblížila projekt.

Velkou životní změnou bylo přestěhování se do Vyšehněvic, malé obce na Pardubicku. Ninu sem přivedla rodina. Nyní má 5 koní a věnuje se jezdeckému sportu – všestrannosti. „Přestože mi doma nějaké zlaté, stříbrné či bronzové pentle visí, smyslem úspěchu je pro mě pocit z dobře vykonané práce, do které jsem vložila všechen svůj um a snahu a spokojená a zdravá zvířata,“ vyjádřila se Nina.

Ve Vyšehněvicích se stala hlavním tahounem mnoha kulturních akcí. Společně s dalšími nadšenci vymyslela mikulášské divadlo, kdy čerti a andělé jezdili po vesnici na valníku taženým traktorem. Tak vzniklo neoficiální amatérské divadlo Na valníku, odkud byl jen krůček k tomu nazkoušet divadelní hru. Pod její taktovkou nadšenci z Vyšehněvic sehráli představení na motivy hry Sen noci svatojánské od Williama Shakespeara. Dala hlavní myšlenku místnímu průvodu na sv. Martina, dětské dny obohacuje o zprostředkování zážitků z přírody, pořádá čtení dětem pod širým nebem. „Cesta je cíl. Stanovuji si krátkodobé cíle a ty se snažím zvládnout. Už vím, že pokud něco opravdu chcete a hodláte život prožít, vždycky to jde a je možné propojit zdánlivě neslučitelné, i když někdy padáte na hubu. Nejdůležitější je si stanovit, co je potřeba udělat hned a co počká,“ dodala Nina Černíková.

Vyrůstala v umělecké rodině a ke studiu na DAMU ji přivedlo i amatérské divadlo. „Lidé okolo mě žili divadlem, byli pro něj zapálení a já byla součástí toho divadelního reje. Určitá míra talentu a genetických dispozic také hrála roli. Je fakt, že než jsem nastoupila na DAMU, řechtaly mi v hlavě hlavně kobyly,“ řekla. Roky na DAMU vnímá jako jedny z nejlepších ve svém životě, jedním dechem dodává, že si díky velkému množství inspirativních lidí začala uvědomovat sama sebe. „Bylo to pro mě vlastně velké setkání sama se sebou a s pokorou, a proto jsem nikdy nepověsila divadlo na hřebík,“ uvedla.