„Když přišla okupace, končil jsem zrovna první ročník vojny a za několik dní, 24. srpna 1968, jsem se měl ženit. Měl jsem už za sebou všechny základní výcviky a byl jsem přeřazen coby elektromechanik na telefonní ústřednu. A od toho se to všechno začalo odvíjet,“ zavzpomínal pro náš Deník Jaroslav Novák z Pardubic.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 měl službu. Sloužil tehdy v bývalých Fučíkových kasárnách v Jesničánkách, což jsou dnes Masarykovy kasárny, coby spojař ve spojovací rotě.

„Tehdy byla doba dovolených, a tak jsme zaskakovali za běžné civilní pracovnice. Sloužil jsem tenkrát s jedním kolegou noční. Dohodli jsme se, že jednu polovinu směny bude sloužit on a druhou pak já. Za tu dobu mezi jedenáctou a pátou ráno totiž přišly běžně tak tři, čtyři hovory,“ vysvětlil Jaroslav Novák.

„Musíš mi pomoct!“

„Měl mne podle domluvy vzbudit až ve dvě hodiny, ale ve tři čtvrtě na jednu se mnou cloumal a říkal: Pojď, prosím tě, musíš mi pomoct. Aniž bych cokoli tušil, tak jsem rozespalý zasedl k jednomu ze spojovacích stolů. Ten svítil jako vánoční stromeček, což byl obvyklý jev pouze tehdy, když byla nějaká hotovost nebo poplach, to se ale odbylo třiceti až padesáti hovory. Teď toho bylo nepoměrně víc,“ konstatoval Novák.

„Ve čtvrt na tři mi volal operační důstojník a chtěl, abych zapnul rozhlas po štábu, aby tam šla modulace z Prahy. Tenkrát ale Praha ve dvě hodiny vypínala a já jsem ho na to upozornil. On mě ale seřval, abych nekecal a splnil rozkaz. Takže jsem šel, a když už jsem to dělal, řekl jsem si, že si poslechnu, co se vlastně děje. A tenkrát jsem se to teprve dozvěděl,“ řekl Novák k tomu, jak vlastně zjistil, že začala okupace.
Vzpomněl si také, jak se zhruba o půl čtvrté začalo rozednívat a na pardubické letiště nalétávala letadla.

„I z těch Fučíkových kasáren bylo slyšet, jak se přistávací manévr změnil na startovací. Letadla neměla kam dosednout, protože kluci na letišti natahali na dráhu všemožné haraburdí, auta a podobně. Zabránili jim tak v přistání. Nakonec tam ale dosedli vrtulníky a nechaly tu plochu vyklidit,“ prohlásil.
„Ráno jsme nastoupili a bylo nám oficiálně oznámeno, co se děje. S tím, že byla vyhlášena plná bojová pohotovost a nikdo nesměl z kasáren. A ani nám nedoporučovali je opouštět, protože sami nevěděli, co bude. Panovala tady silná nejistota. Pardubice v tu chvíli ještě nebyly obsazeny, kromě letiště,“ pokračoval.

Svatba byla!

„Všechno probíhalo tak nějak moc v poklidu. Moje drahá polovička mi volala, co se to děje, jestli bude válka a jestli bude svatba. Tak jsem šel za náčelníkem a on říkal, že uvidíme, jak to bude, jestli se vůbec bude oddávat,“ sdělil našemu Deníku Novák.

Nakonec se svatba konala. „Já dostal opušťák, ale nedovolili mi civil. Což jsem nechápal proč, zdálo se mi to totiž bezpečnější. Svatba proběhla poměrně bezproblémově. Jediné, co pan oddávající vložil do svého projevu, bylo slovní spojení v této pohnuté době,“ uzavřel Jaroslav Novák.

(Monika Suchá)