Zdejší areál kasáren fungoval už za Rakouska – Uherska. S příchodem sovětské armády, která tam přišla ještě před podpisem Smlouvy o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk 18. října 1968, ale rostl. V Bohdanči byli umístěni spojaři a také výsadková rota Specnaz, vojáci sovětských sil zvláštního určení. V sedmdesátých letech se začaly budovat nové objekty. Nynější základní škola sídliště Na Lužci byla původně vystavěna jako štáb.

Od něj také vedly dráty mohutné radiostanice, která pravidelně vysílala do Sovětského svazu. Pamětníci vzpomínají, že když sovětští radisté zahájili své patnáctiminutové vysílání směr Moskva, v celém městě najednou nešly televize. Na nějaké omezení kmitočtů vojenských vysílaček si sovětská armáda zkrátka nepotrpěla a stížnosti by stejně nebyly nic platné.

„I kdyby došlo k nějaké nepříjemnosti, tak by se o ní mezi lidmi příliš nemluvilo. Tehdy to tak bylo. Ostatně ono se u nás po roce 1968 mluvilo jen málo. Ta doba byla zvláštní. Když už jsem jezdila do práce v Rybitví, musel se areál kasáren buď objíždět, nebo jít přes něj. Měli jsme za tím účelem vystavené propustky, které jsme museli na bráně předložit a pak ještě jednou na druhém konci kasáren. Měla jsem z toho někdy tísnivý pocit a trochu strach, že mě na druhém konci prostě nepustí,“ uvedla před časem pro Deník pamětnice Zuzana Kořínková.

Své vzpomínky přidal i současný starosta lázeňského města Vladimír Šebek. Ten si dodnes živě pamatuje i srpnové události roku 1968. „Najednou nás brzy ráno vzbudil hluk letadel, která mířila na letiště v Pardubicích. To už jsme věděli, že je zle,“ vzpomíná Vladimír Šebek.

Po srpnu 68 pak uplynulo jen pár měsíců a bohdanečský kopec sv. Jiří, známý spíše jako Na Lužci, se stal sovětským ostrovem, kam prakticky nikdo nesměl. „Původně vojáci zabrali pouze kasárna, ale postupně se roztahovali stále více, až zabrali celý kopec a obehnali jej plotem. To bylo, jako by říkali: Tady je to jen naše,“ dodal starosta.

Ten v tu dobu jezdil do práce do nedalekého Semtína, kdy nejkratší cesta vedla právě přes území Sovětů. „Národní výbor tehdy se Sověty vyjednal, že pracovníci jedoucí do práce do Semtína můžou přes jejich území se zvláštní propustkou. To jsme pak vždy ráno kolem půl šestí přijeli s kolem k železné bráně, kde nás voják s kulometem zkontroloval a pustil nás k další kontrole na konci areálu. Ale toto fungovalo jen asi pět let.“

Paničky na nákupech

Co však tvalo prakticky celou dobu, tak byl ranní budíček pomocí těžkých bot a nájezdy paniček sovětských důstojníků do obchodů v celém okolí. Hlavně pak do Pardubic: „S nadsázkou by se dalo říct, že jsme ani ránu nepotřebovali budík. Vždy v šest hodin měli vojáci rozcvičku a kolikrát běželi v těžkých botách i zdejšími ulicemi. To byla taky jediná možnost řadové vojáky spatřit. Spíše jsme se tu setkávali s paničkami důstojníků a jejich pucfleky, kteří za nimi nesli plné nákupní tašky.“ Na tyto nákupy jezdily manželky sovětských důstojníků trolejbusem do Pardubic. A pro cestující to byl podle starosty velký zážitek, hlavně čichový: „Byly napatlané tehdy populární voňavkou oleje z růží. A to byla síla. Kam se hrabal repelent.“

Že se z kopce sv. Jiří stal skutečný stát ve státě dokresluje i fakt, že za plotem vojáci vystavěli nejenom školu, ubytovny, nemocnici, ale i svůj vlastní obchod. Do něj ze začátku vysílali obyvatelé Bohdanče své děti pro pochoutky, které v tehdejším Československu nebyly k dostání. A to nejenom pro čokoládu, ale i pro pivo. Rodiče nás tam posílali pro plzeňské pivo, játra a také tam měli vážené bonbóny. Jinde se tehdy plzeňské pivo koupit nedalo, ale rodiče do prodejny z principu odmítali chodit a posílali nás," zavzpomínala nedávno Zuzana Kořínková. Podle Vladimíra Šebka měly však tyto „nájezdy“ jen krátkého trvání.

Původní maximum bohdanečské posádky bylo 1 100 sovětských občanů. Pak se počet měnil a odhady se pohybují kolem dvou tisícovek Sovětů.

Po odchodu sovětských vojáků následně Lázně Bohdaneč jednali s českou armádou o čtyři hektary „postsovětských“ pozemků, které chtělo město využít k rekreačním účelům, dlouhých 15 let. Ministerstvo obrany nakonec s převody pozemků pod lázeňské město souhlasilo. Lázně Bohdaneč na místě „spřátelených vojsk“ již dlouhodobě plánují klidovou zónu. Park Na Lužci má naplňovat hlavně rekreační funkci.

„Máme závazek, aby tam pětadvacet let byla dál klidová zóna, což nám vyhovuje. Nesmí se tam stavět, nesmí tam být žádná komerční aktivita. Zkrátka to budeme udržovat jako klidovou zónu pro procházky, odkud je například krásný výhled na Železné hory,“ řekl starosta, který sám zónu často navštěvuje. A to kvůli houbám – v hojném počtu tam totiž prý rostou křemeňáci a kozáci.