Kliknutím zvětšíteDeska nese název Kusy radosti. Písně vznikaly v době covidu, která byla pro hudebníky velmi těžká. Vychází během války na Ukrajině. Dá se říct, že naše radost je roztrhaná na kusy?
V jistých obdobích ano. Deska vznikala během dvou vln covidu, ale i při rozvolnění. Doba byla roztrhaná, pak se slepila a potom se zase roztrhala.
Jak moc doba covidová vznik desky ovlivnila?
Vlastně dobře. Získali jsme na to dost času a využili jsme ho. Nefňukali jsme, že nemůžeme hrát. Řekli jsme si, že si ve studiu jen tak nahrajeme tři písničky. A bylo to skvělé. Za dva nebo tři měsíce jsme se sešli znovu a takhle jsme to udělali čtyřikrát.
Mám pocit, že jedním z témat nové desky je osamělost. Jde především o písně Bagrista ze Suezu a Šína je singl. Je i to dopad pandemie?
Všichni tehdy byli zalezlí, nikde nikdo. Přemýšlel jsem, co mi to může dát. Vzal jsem si sluchátka a různě jsem si tady chodil. Bylo to boží. A jak to město bylo prázdné, začal jsem vidět věci, které bych jinak neviděl. Měl jsem kulisy a mohl jsem si do nich vymýšlet, co jsem chtěl.
Deník sumarizoval 26 míst, o kterých Vypsaná fiXa zpívá:
A konkrétně?
Třeba kouřící miminko, jak jde po třídě Míru. Nebo jsem šel kolem Labe a vzpomněl jsem si, jak v Suezu uvízl trajekt. Najednou cítíte takové vibrování a začnete psát. To, co už máte zažité, bylo náhle úplně jiné.
Píseň Chlap, kde se zpívá Ten chlap je všude, co s námi bude, jako by odkazovala na Putina. Vznikla ale ještě před začátkem války.
Když jsme tu desku dotahovali, úplně nás z toho mrazilo. Původně je to takový chlápek, který je v každém městě a snaží se to tam ovládat. S Putinem to chytlo další náboj. Když jsem to zpíval, bylo mi z toho tak nanic, že jsem si říkal, že to vyhodíme.
Poslechněte si titulní píseň nového alba:
Zpívá se v ní, že v každém malém městě je Saruman a Voldemort. Je to tak i v Pardubicích?
Jasně. Každý si na to dokáže přijít, stačí se před volbami projít městem. (smích) Lidé si toho musí všímat a hlídat, aby nebyl úplně všude.
V titulní písni popisujete, jak bojujete s řadou věcí, mezi nimi i strachem, úzkostí a panikou. Žijeme v době úzkostí?
Určitě. Stačilo být zavřený doma s covidem a probíhaly separační úzkosti. Lidé se báli, že přijdou o něco, na čem třeba desítky let makali. A nejde jen o covid. Funguje tady rychlý systém, mozek to moc nechytá a člověk se někdy cítí, že jeho život vypadá jako závod Formule 1, a to ještě zrychlený. Sledujete to a jste v panice. Tak se zmastíte nebo přejíte. A nezbývá než to nějak pořešit, jít na koncert oblíbené kapely, tam zpívat, tančit a vydržet další týden.
Jak z toho ven? Co jsou vaše kusy radosti?
Koncert. Když je narváno a zahrajete dobře, první tři minuty potom, to je hotová nirvána. A není to jako kokain nebo heroin, je to prostě čistá dobrá energie.
Psali jsme s Márdim před rokem:
A není to taky návykové? Nechce pak člověk víc a víc?
Člověk to má rád, ale když o to přijde, je to blbý. Protože nemá žádného dealera, který by mu to prodal.
V tom případě ale musela být doba covidová ještě větší psychický sešup.
My jsme hodně hráli online. Byl to takový metadon, ale fungovalo to. Hraní bylo jako pozitivní mozkomor, který vytrhal všechny ty srajdy. Každý tam přišel naštvaný s tím, že neví, z čeho zaplatí nájem, nebo že děti na distanční výuce jsou vyřízené. A když jsme si zahráli, bylo nám líp.
Nevybavuju si, že byste měli nějakou jinou písničku, která by se tématu úzkostí věnovala. Je dobře, že se o tom začíná mluvit?
Jde o to něco pojmenovat a přiznat si to. A to je první krok k tomu to porazit. Musíte být jako piloti Formule 1. V té písni je jmenovaný Jochen Rindt, který se v roce 1970 stal mistrem světa, ale hrozně zvláštním způsobem. Vyhrál několik velkých cen a výrazně vedl. Jenže pak se zabil. Nikdo už ho nepředehnal, a tak se stal mistrem světa in memoriam. Takže někdo bojuje a skončí jako Jochen Rindt. Někdo je jako James Hunt, stačí mu jednou vyhrát a už žádnou úzkost nemá. A někdo je jako Niki Lauda, který by chtěl vyhrávat pořád. Ale tyto věci popisuje spíš song Velká bílá zeď.
Vypsaná fiXa.
K té jsem se chtěla dostat, protože osobně mi přijde jako vaše nejintimnější písnička. Jaký příběh popisuje?
Povedlo se nám udělat sound, který funguje jako stroj času. Najednou jsem zpátky v roce 84. Je tam pocit, který má člověk, když je mu 10 let a začne zjišťovat, že svět není tak růžový, jak si myslel. Každá rodina má nějaké kostlivce ve skříni, kteří se snaží dostat ven. Děti o nich nejdříve nevědí, ale pak začnou tušit.
Takže je to píseň o vašem přijímání nějakých kostlivců, nebo spíš o boji s nimi?
Je to o tom, že jako dítě najednou dostanete obrovský strach a nevíte, proč ho máte. Obáváte se, co se bude dít s rodinou, vnímáte různé vztahové a zdravotní zvraty svých blízkých. I když to přejdete, pořád to ve vás zůstává. A pak jsou různé spouštěče. Stačí, když se třeba zatáhne obloha, začne pršet, koukáte na nějakou velkou zeď a přijde to. Jste rozložení. Někomu pak třeba pomůže, když si poslechne píseň, která popisuje ten samý problém nebo stav, jenž sám prožívá.
Ve vašich písních zpravidla vystupují postavy, kolem nichž se děj točí. V tom mi ale nová deska přijde jiná. Je intimnější?
Asi jo. Je víc o mých pocitech. Jak byl každý zavřený doma, víc se zanořil sám do sebe. A pak vidíte fotku, jak neznámý človíček bagruje v Suezu, aby se svět zase rozběhl… Uvědomíte si, že každý je Bagrista ze Suezu, když je jediný, kdo může něco udělat nebo změnit. Já se jako bagrista cítím, když začínám psát desku.
Venku už je klip k písni Buvol, který nás vrací do 90. let. Jak tento nápad vznikl?
Za to musím poděkovat místnímu městu a borcům, kteří se tu starají o dopravu. Bez nich by ta píseň nebyla.
Znamená to, že máme dopravu na úrovni 90. let?
No to ne, tu máme horší. (smích) Buvol vznikl právě díky tomu, že tady každý den uvízneme v zácpě. Kdykoli a kdekoli. My starší jsme tam takhle seděli naštvaní, zpocení a čekali jsme, kdy se posuneme o pár metrů dál. A kolem nás chodili nadšenou mladistvou chůzí studenti do školy, tryskala z nich energie, smáli se. Bylo jaro, kvetly stromy, padal pyl. Musel jsem se tomu strašně smát a udělat o tom píseň. Nevím, kdo tady tu dopravu organizuje, ale díky, šéfe. (smích) S Adamem Vopičkou, který klip natočil, jsme se shodli, že to bude o mladých lidech, kteří jedou na výlet. Tak jsme se rozhodli to zasadit do devadesátek, kdy jsme na výlety jezdili my a nosili jsme to příšerné oblečení, které je zase cool.
Devadesátá léta se pořád těší oblibě a jisté fascinaci, což potvrdil i seriál České televize Devadesátky. Vypsaná fiXa vznikla v roce 1994. Jaké byly devadesátky pro kapelu?
Skvělé. Byl tady Lumír Sokol, který založil klub Žlutý pes, to byla naše oáza. Zachránil nás před dementními diskotékami a disko hudbou. Chodili jsme do Tenisu na pivo nebo do parku na krabicové víno, pak jsme šli do Psa a bylo to dobré. Městská policie se teprve formovala, ale byla drsná. Bylo to naše teenagerovství, na to každý vzpomíná rád. Navíc si to v mozku zidealizuje a říká si, že to bylo mnohem lepší.
Byla to nespoutaná léta, jak se o devadesátkách říká?
Byla to doba změn. Přišla svoboda a byla čerstvá. Něco, co trvalo 40 let, skončilo. Jako když do rybníku hodíte šutr, zvednou se kruhy, bahno a běsnící kal. Spousta věcí byla možná, bláznivá a šílená. Děly se i hrůzostrašné věci. Potom se to celé nějak zarovnalo. A tak je to vždycky, když se mění vzorec a systém. Jsem rád, že jsem v devadesátkách žil, vůbec to těm mladým teď nezávidím. Mají to mnohem těžší. Jsou na ně větší nároky a pořád se porovnávají na sítích.
2
22
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
