Od doby, kdy ale hasiči začali tuto disciplínu zvládat uplynulo už hodně vody. Více než čtvrt století. Začátky můžeme hledat právě u nás v kraji. V osmdesátých letech už hasiči měli výbavu k vyprošťování z vozidel, ale jen v krajských městech, protože šlo o vybavení ze západní strany Železné opony. Dnes je základním vybavením na každé stanici profesionálních a leckde už i dobrovolných hasičů.

Jaroslav ŽákV roce 1985 nastoupil na stanici v Chrudimi Jaroslav Žák, který si vzal do hlavy, že tento systém změní. A podařilo se. Absolvoval stáže v zahraničí i doma, omrkl systém a začal shánět. V roce 1988 už dostala chrudimská stanice první ojeté vozidlo T 613, které po úpravách začalo sloužit jako RTP – vozidlo Rychlé technické pomoci a výhradně vyprošťovací speciál.

„V osmdesátých letech se úplně první vyprošťovací zařízení nacházelo pouze v krajských městech. To mě velmi vadilo. Šanci být účinně vyproštěn z vozu při nehodě tak měli pouze lidé, kteří havarovali v krajském městě a okolí. Považoval jsem to za nespravedlivé a chtěl jsem to změnit. U zahraničního partnera Holmatro jsem zjišťoval, jaké jsou možnosti vybavení. Jelikož jsem se o vybavení začal zajímat, firma mě pozvala do Holandska. Teprve tam jsem pochopil, že v Československé republice systém vůbec nefunguje,“ vysvětluje Jaroslav Žák samotné počátky svého snažení.

Rostla i flotila vyprošťovacích aut. Do Hlinska přišel v roce 1994 ještě velmi raritní Jeep Cherokee, o tři roky později do Chrudimi Mercedes 314 vybavený vysokotlakým hašením.

V roce 1999 už ale stanul u samotného zrodu specializačního kurzu vyprošťování při dopravních nehodách nazvaného „Kurz osádek rychlých zásahových automobilů“ na hasičských učilištích, a to ve Frýdku Místku i Brně. A tak po pár měsících již hasiči neměli za povinnost ukotvenou v legislativě pouze hasit, ale také zachraňovat lidské životy u dopravních nehod. Trvalo to deset let, ale mělo to smysl.

Ale život připravuje zkoušky po svém. V roce 1995 se hasiči a záchranáři museli porvat doslova s hororem. U Krouny 24. června.

Ze stanice Čachnov ujely špatně zajištěné vagony a na jednokolejné trati doslova rozdrtily osobní vlak. Bilance děsivá: celkem 18 mrtvých, snad jen zázrakem náraz 4 lidé přežili. Hasiči přijížděli ke změti železa, ze které měli zachraňovat ty, kteří přežili. A už předem věděli, že i s nejlepším vybavením, kterým už zvládají zmačkaná auta, tady asi nebudou stačit.

„Nikdo nechtěl vjet s jeřábem na podmáčenou půdu a přizdvihnout železniční služební vůz – takový dřevěný vagon, který po nárazu s motorákem plným lidí nadskočil a vjel dovnitř do tří čtvrtin motorového vozu. Ten relativně lehký dřevěný vůz totiž tlačila obrovská hmotnost několika set tun tří šrotem plně naložených vagonů. Při takovém nárazu se trosky velmi pevně vklíní do sebe a zdvihnou se do výše několika metrů. A mezi těmi obrovskými kusy profilů, schasi podvozků, nosných konstrukcí a náprav máte 20 lidí,“ popisuje výchozí situaci Jaroslav Žák. Přes všechny obtíže ale museli hasiči jednat.

„Byla tam holka, která ten náraz přežila, a nad ní byla hora železa o neskutečné váze. Od smrti toho děvčete jí dělily dva centimetry. Hlavou vám probleskne, že ji musíte zachránit, a přitom jste bezmocní. Nemohli jsme to vzdát. Použili jsme největší nafukovací vaky, které uzdvihnou až 130 tun a cestu k uvězněné holčině proklestily stříhací nůžky, když pracovaly asi i za hranicí svých možností. Na těch dimenzích materiálů fungovaly jen ty nejlepší nástroje. Vytahovali jsme mrtvé, ale u takové katastrofy se musíte soustředit na přeživší. Musíš se okamžitě rozhodnout. Jedeš na plný plyn. Zraněnému nesmíš dát najevo, že je to velmi těžké, ba naopak – vyprošťování bude jednoduché. Nepřipouštíš si variantu, že to nedopadne,“ přibližuje vteřiny jednoho z nejtěžších zásahů Jaroslav Žák.

Vše zlé je ale k něčemu dobré. Nehoda otevřela na spoustě míst oči i peněženky. Hasiči dostali možnost sestavit si a vybavit auto i těžkou zásahovou technikou, poučili se z nehody. Z jejich konstrukčního řešení nového auta, kde nástavbu využili doslova na 100 %, se jezdili učit výrobci požární techniky.

Technologické prostředky i postupy prošly (a stále procházejí) od roku 1985 dlouho cestou zdokonalování. Jedno se ale nemění. „Když se zásah povede, je vidět na tvářích zasahujících hasičů, že mají radost. Je to víc než finanční odměna,“ vysvětluje Jaroslav Žák a jedním dechem dodává: „Neustálá pokora, když jsi u tragického zásahu, nejsi frajer. Hasič musí být připraven na zásah a je velmi těžké připravit kluky hasiče na těžký zásah. Úcta a pokora tě musí provázet každý den.“