Vydal se na týden do exotického Hondurasu. Zcela nečekaně se mu však naskytla možnost získat zkušenost, k níž se většina lidí nedostane. Zažít hodinu v ponorce, která není určena pro běžné turisty, ale s níž se provádí seriózní vědecký výzkum v hlubinách oceánů.

Milan Bajer z Pardubic tak o sobě může směle říci, že patří k Pardubákům, kteří se potopili nejhlouběji. Od místa ponoru k hladině jej dělilo dvě stě metrů.

Se svým známým Ladislavem Šmokem, rovněž Pardubákem, pobýval Milan Bajer na honduraském ostrově Roatan, který je vyhlášeným rájem potápěčů. V jednom z přístavů je upoutalo žluté plavidlo zajímavého tvaru. Jak se ukázalo, šlo o ponorku, která pracovala i pro známý časopis National Geographic.

Na svou činnost si přilepšuje tím, že občas provádí podmořské plavby. Jenomže cena tisíc dolarů pro jednoho pasažéra se zdála oběma Pardubákům příliš a pustili tuto myšlenku z hlavy. Pak se však seznámili s kapitánem, slovo dal slovo a majitel ponorky cenu snížil na tři sta dolarů. A to už byla suma, která jim stála za nečekané dobrodružství.

Po krkolomném vsoukání se do stísněných útrob ponorky, které připomínalo počínání tankistů, se oba muži ocitli před otvorem ze silného skla a s litinovou zpevňovací deskou za zády. Na malých sedačkách s pytli se zátěží pod nohama. „V té chvíli jsme začali litovat, že jsme do ponorky lezli,“ říká Milan Bajer. Než jejich stroj odrazil od mola, trvalo ještě dalších dvacet minut. Po zhruba pěti minutách plavby se ponorka naklonila čumákem dolů a pod ostrým úhlem začala klesat.

Kostelní ticho

„Do asi devadesáti metrů je všechno vidět – korálové útesy, hejna ryb, moře je prosvícené od slunce. To je úžasné. Pak ale začíná šero a potom se udělá úplná tma, tedy kdyby nesvítily reflektory. A kolem létá plankton. Tak po dvě stě metrech kapitán zastavil na korálovém útesu a vypnul motory, pustil další reflektory a útes ozářil. Dole to vypadá, jako když ukazují Američany po přistání na Měsíci. Není tam nic barevného, vše je takové červenošedivé. Viděli jsme medúzy, sasanky, cosi, co připomínalo vějíře. A také něco jako mořské koníky, kteří měli uvnitř jakoby zářící vlákno v žárovce,“ popisuje podmořský zážitek Milan Bajer, které ho zaujalo nevídané ticho jako v kostele. Pochybností se ale nezbavil. „Když se zadíváte na všechno kolem, tak zapomenete na pocit, že pod vámi je ještě kilometr a půl díra, a přestanete mít strach. Ale pak se vrátí a říkáte si, jestli to znovu nastartuje,“ líčí Milan Bajer.

I tentokrát však ponorka, která se odváží i do dvoukilometrové hloubky, neselhala, a tak se Milan Bajer s Ladislavem Šmokem mohli se svou neobvyklou výpravou pochlubit svým blízkým a známým doma. V relativním suchozemském bezpečí Pardubic.