Jak náročná pro vás bývají představení této nové inscenace, která je hlavněv závěru plná emocí?

Co se týče zkoušení, nic náročnějšího mě asi ještě nepotkalo. Normálně mi vždy stačí pochopit situaci postavy a pak se do ní vžít a hrát. Ale vžít se do nemocné mysli pro mě bylo jako pro pragmatickou Janečkovou hrozně obtížné. Paradoxní je, že ke konci představení už je Alice emocí skoro zbavená, takže největší emoční nálož zažívám na konci první půlky představení a dvě extrémně vypjaté scény jsou i v druhé polovině.

Vy máte s Alzheimerovou nemocí i osobní zkušenost, protože ji měla vaše maminka. Je pro vás inscenace určitou terapií, nebo naopak jitří emoce?

Ze začátku to jitřilo emoce a říkala jsem si, jestli si náhodou nezahrávám s ohněm. Ale pak jsem se rozhodla, že tuto roli využiju k tomu, abych se s tím vypořádala.

Se stárnutím populace se podobných civilizačních chorob objevuje stále víc. Co si diváci mohou odnést z tohoto představení?

Mělo by to člověka motivovat, aby si všímal lidí kolem sebe. Já jsem to třeba u své maminky nerozpoznala, protože jsem se předtím s Alzheimerovou chorobou nesetkala. Viděla jsem, že máma zapomíná, tak jsem jí koupila fůru léků. Kdybych ale rozpoznala, o jakou nemoc se jedná, hnala bych ji k doktorovi daleko dřív. Kdybychom to včas podchytili, možná by tady byla ještě teď. Měli bychom si tedy všímat lidí, kteří potřebují pomoc. A taky je důležité, aby se o sebe člověk staral a setrvával v dobré fyzické kondici.

Takže Pořád jsem to já není představení, ze kterého by divák odcházel s depresí?

Doufám, že není. Ale možnáz něho diváci odejdou smutní a zasažení tématem. Snažili jsme se tam najít i nějaký humor, ale je to samozřejmě u takhle vážné věci složité. Z ohlasů vím, že diváci třeba obdivují, jakou má Alice rodinu, a uvědomí si, jak je důležité mít zázemí. Na Alzheimerové chorobě je milosrdné to, že když člověk boj s tou nemocí prohrává, jeho smysly už to natolik otupí, že je Alice na konci vlastně šťastná. Někdo mi taky říkal, že jel po zhlédnutí představení k rodičům a pořád je pozoroval, jestli se neopakují nebo se na jednu věc neptají víckrát. A to je právě to poselství, o kterém jsem mluvila – všímejme si starších lidí, jestli nepotřebují pomoc. Pokud má inscenace takovéto ohlasy, tak můžeme být jako tvůrci šťastní.

Jak se vám spolupracuje s režisérkou Kateřinou Duškovou? Hlavní role jste ztvárnila i v dalších inscenacích, které v Pardubicích nastudovala, jako byly Žítkovské bohyně či Mikve.

Je to vždycky obrovsky emotivní setkání, protože Kačka má dar vybírat silné texty a dělá je krásným způsobem. S Katkou jsme za ty rokyi velké přítelkyně, jedna na druhou se můžeme spolehnout.

V loňském roce jste bojovala o Thálii za roli Emilie Marty v Makropulos musical. Cenu nakonec získala Hana Holišová. Je vám zpětně líto, že jste nevyhrála, nebo převažuje pocit hrdosti, že jste se jako členka činoherního souboru dostala tak vysoko v muzikálové kategorii?

Byly tam obě tyto emoce. Ten den mi to přišlo hrozně líto, člověk jede na slavnostní předávání cen s velkým očekáváním. Ale jinak jsem po celou dobu hrdá, že jsem byla mezi trojicí nominovaných. Nedá se žít s tím, že je mi něčeho líto. Žít se má naplno a být vděčný za to, co život přináší. A tohle bylo super.

Máte vystudované muzikálové herectví a v muzikálech účinkujete celkem často. Pardubičtí diváci vás mohli vidět v ikonických rolích tohoto žánru, jako je třeba Líza Doolitleová v My Fair Lady nebo Velma Kelly v Chicagu. Je nějaká role, na kterou vzpomínáte obzvlášť ráda?

Vzpomínám hlavně na role, které mi byly hudebně blízko, a to byla především Velma z Chicaga. Celý život budu vzpomínat i na roli v Makropulos musical, protože to jsou současné songy, které mi hlasově skvěle sedí.

Občas se stává, že herec ztvární postavu, které úplně věkově neodpovídá. Jak se ale hraje role Eliny Makropulos, které je 337 let? Dá se vůbec vžít do někoho, kdo žije na lidská měřítka věčně?

Dá se to, protože to Karel Čapek ve své hře nádherně popsal. Stačí si to pořádně přečíst, v tom závěrečném monologu Elina popisuje, jak prázdný život to je. Když zažijete něco poprvé, je to pecka, ale když už to zažijete po sté, vytvoříte si vůči citům rezistenci. Představuji si to jako velké prázdno a citovou vyprahlost.

Do hledáčku cen Thálie už jste se dostala i v činoherní kategorii za role v inscenacích Mikve a Audienceu královny. Jak moc jste musela studovat britskou královnu Alžbětu II., abyste ji dokázala na jevišti ztvárnit jako člověka a ne jako symbol?

Hodně informací přinesl režisér Petr Novotný nebo dramaturgyně Jana Uherová, navíc jsem si sama hledala věci, které mi chyběly do mozaiky. Pouštěla jsem si například záznamy, abych nastudovala její pohyb. Byl mi doporučen film Královna s Helen Mirren. Ale tak je to vždycky, když chce člověk proniknout do nějaké role, jsou pro něj informace klíčové.

V té roli jste musela zachytit Alžbětu II. v rozmezí zhruba šedesáti let, scény navíc nejsou řazeny chronologicky. To muselo být dost náročné…

Mě tyhle výzvy baví. Nejprve jsem si to poskládala chronologicky, hlavně pohybově, což mi naštěstí nedělalo problémy. S „vnitřkem“ té postavy mi pomohly zmiňované informace. Pak už jen stačilo uvědomit si, co mám za paruku, co za šaty, kdo sedí naproti mně, a už to šlo.

Jak jste vnímala úmrtí královny, když jste k ní skrze tuto roli měla takový specifický vztah?

Měla jsem takový rituál, že jsem si vždycky před představením během líčení vygooglovala její fotku a povídala jsem si s ní. Po představení se mi její fotka zobrazila na mobilu jako poslední navštívená stránka, takže jsem se s ní i loučila. První představení po její smrti bylo úplně jiné. Opravdu jsem byla smutná, její smrt mě zasáhla. Bylo to takové kamarádství na dálku, o kterém ale ona nevěděla.

V pardubickém divadle jste přes 25 let. Byly doby, kdy jste chtěla změnit prostředí?

Já určitě ne. Pouze v době, kdy jako ředitel divadla končil Gustav Skála a nastupoval Petr Dohnal, jsem nevěděla, jestli o mě bude zájem ze strany divadla. Nikdy mě ale samotnou nenapadlo odsud odejít. Mám tu krásné herecké příležitosti, navíc jsou v souboru lidé, se kterými si rozumím. V Pardubicích už jsem zapustila kořeny, mám tu rodinu.

Když jste sem nastupovala, myslela jste si, že ve svém prvním angažmá vydržíte takhle dlouho?

Vůbec jsem o tom nepřemýšlela. Někteří lidé vědí, že se chtějí dostat třeba do Prahy nebo do muzikálových produkcí. Já jsem byla strašně vděčná, že jsem nějakou nabídku na angažmá dostala. Jediné, co mě lákalo, bylo Městské divadlo Brno, kde se dělají muzikály opravdu poctivě, ten soubor je tam herecky i pěvecky skvěle připravený. Ale neměla jsem nikdy vyloženě cíl tam přejít.

Jste člověk, který při životních jubileích bilancuje, nebo to příliš neprožíváte?

Člověk se nějaké bilanci asi nevyhne. To číslo vás zastaví, padesát let je prostě padesát let. Ale snažím se to brát spíš s nadhledem. Je to ostatně jen číslo, které člověka omezuje jen tak, jak to sám připustí.

Máte ráda hraní v plenéru?

Mám, i když je to občas nepohodlné, zvlášť když se nevydaří počasí. Představení na Kunětické hoře mají speciální atmosféru, a když se povedou, jsou opravdu luxusní a krásná.

V inscenaci S čerty nejsou žerty budete hrát Dorotu Máchalovou. Tato filmová pohádka si získala už téměř kultovní status, máte ji také ráda?

Mám ji nesmírně ráda kvůli jejímu humoru a tomu, jak je zahrána. Ty hlášky jsou nesmrtelné. Diváci se na to také těší, protože všechna představení byla velmi brzy vyprodána. Tak doufám, že si přijdou na své.

PETRA JANEČKOVÁ

(* 1974 v Praze)

Je absolventkou muzikálového herectví na brněnské JAMU. V pardubickém divadle získala své první angažmá, a to v roce 1998. Miluje divadlo. Má ráda role, které od ní vyžadují něco nového. Miluje chvíle strávené se svou rodinou a přáteli, ale také si ráda od toho všeho občas odpočine. Narodila se ve znamení Býka. Nejdůležitější je pro ni rodina a největší strach má o své blízké. Umí svíčkovou a rajskou omáčku, domácí knedlíky, hrát mariáš a neumí pít pivo. V osobním životě se řídí mottem: „Žít a nechat žít.“

Zdroj: vcd.cz