Denisa Vídeňská z pardubické univerzity bádá o tématu queer historie v Česku a hlavně k lesbické lásce v první polovině 20. století. „Téma mě začalo zajímat z osobních důvodů, ale postupně jsem zjistila, že homosexuální láska, hlavně ta lesbická, není v naší historii téměř vůbec zpracovaná,“ řekla pro Deník Vídeňská.

Jak ještě před sto lety často končila homosexuální láska dokládá i na řadě příběhů. Jeden z takových vyšel v roce 1932 v časopise Hlasu. Týkal se dvou mladých číšníků, kteří přijeli do Pardubic. Zde navštívili několik lokálů a večer se ubytovali v hotelu. Nešli spát, ale napsali dopis pro své rodiny a později spáchali společně sebevraždu zastřelením.

„Nebyli schopni v této době takhle žít. V dopise napsali, že si přejí být společně spáleni a umístěni do společné urny, na ni si přáli mít znázorněnou kytici rudých růží. Většina homosexuálních příběhů končila špatně,“ uvedla Vídeňská.

Co znamená označení queer?

Zastřešující označení pro všechny, jejichž identita není heterosexuální nebo cisgenderová (lidé, jejichž genderová identita odpovídá pohlaví, které jim bylo určeno při narození).

V tomto významu může sloužit jako náhrada zkratky LGBT+.

Jak jste se k tématu queer historie dostala?

Prvním impulzem pro mě byla přednáška historika Jana Seidla, který napsal knihu Od žaláře k oltáři, ve které zpracoval proces dekriminalizace homosexuality u nás. Dal mi tipy na trestní případy a procesy s lesbickými ženami. Těm jsem se začala věnovat a postupně jsem v historických pramenech nacházela další a další zmínky.

Bylo dosud téma queer historie nějak více zpracováno?

Když jsem pátrala v knihovnách a archivech, tak jsem zjistila, že není. Proto jsem se rozhodla ho prozkoumat a zpracovat sama ve své disertační práci. Sice máme nějaké sociologické výzkumy, ale ty jsou spíše z moderní doby. Ale co se týká historie, tak toho u nás moc není. Pár knih, které se věnují homosexuální lásce a sexualitě máme, ale ty se věnují spíše mužské lásce. K lesbické lásce jsem kromě kapitoly v jedné z knih moc nenašla.

V jakých pramenech jste tedy hledala informace?

Nejvíce zmínek bylo v lékařských studiích nebo příručkách a policejních spisech. Významným zdrojem zjištění byl i časopis Hlas, který v té době, kdy vycházel, měl pro queer komunitu obrovský význam.

Jaký byl tedy přístup k homosexuálům v první polovině minulého století?

Obraz homosexuálního člověka byl v té době rozhodně negativní. Homosexualita byla až do roku 1961 trestná a byla definována jako zločin smilstva proti přírodě.

Jak takové vyšetřování probíhalo? 

Aby začala policie někoho vyšetřovat, tak ho musel někdo udat. Po udání na policii došlo k zatykači, kdy s člověkem byl zahájen vyšetřovací proces a výslech. Z historických spisů vyplývá, že lidé byli nuceni velmi podrobně a explicitně popisovat své sexuální akty.

Pak se dělo co? 

Po výslechu bývali nějakou dobu v zajišťovací vazbě, ta trvala několik dní až tři měsíce. Po propuštění se čekalo na soud. Od roku 1919 bylo možné od soudu odejít pouze s podmínkou a maximálně s trestem dva roky těžkého žaláře. Mezi nejčastější důkazy patřila milostná korespondence.

Podle čeho se rozhodovalo, jaký trest člověk dostane?

Důležité bylo to, jakou lidé zvolili obhajovací strategii. Jeden z nejhorších způsobů obhajoby bylo vymlouvání se, že homosexualitu páchali ze zištných důvodů – za příslib darů anebo bydlení. Naopak nejúčinnější strategií bylo svést homosexualitu na psychické onemocnění.

Proč to bylo nejlepší?

Lékařský aparát v té době patřil mezi hlavní tvůrce obrazu homosexuála ve společnosti. Hledali možná vysvětlení a dohadovali se o tom, zda je homosexualita vrozená nebo získaná. Nakonec se přiklonili k tomu, že je vrozená, ale že se jedná o nemoc. Díky tomu časem došlo i k její dekriminalizaci.

Co to přesně znamenalo? 

Homosexuální člověk přišel o status kriminálníka, ale naopak získal identitu psychicky nemocného člověka. A vzhledem k tomu, že podle lékařů člověk za psychické onemocnění nemůže, tak za něj nemůže být ani trestaný. U žen byla homosexualita nejčastěji sváděna na hysterii, protože hysterickou ženou byla každá, která se nějakým způsobem vymykala dobové normě. Ať už navazovala vztahy s jinými ženami, měla jinou fyzickou konstituci, byla asexuální nebo naopak více náruživá. Za hysterii bylo označováno téměř vše, co bylo jiné. Problémem bylo, že tyto případy byly často řešeny i v dobovém tisku. Ten je často zveličoval, bulvarizoval a vulgarizoval. Tím byl ještě více podporován negativní obraz homosexuality.

Máte nějaký příklad takto zveličeného případu?

Ano, zajímavý byl například případ, který se odehrával na Prostějovsku. Týkal se skupiny lesbických žen. Ty byly v médiích obviněny z toho, že pořádaly čarodějnický sabat, během kterého zabily novorozeně. Podle policejních záznamů se ale nic takového nestalo. Pravda byla mnohem jednodušší. Jedna z žen si vodila milenky za město do přírody, aby unikla dohledu města.

Byly nějaké způsoby jak proti tomu bojovat? Pokoušeli se lidé nějak zlepšovat ten negativní obraz?

Určitě. Nenechávalo to chladnými autory, kteří se pohybovali kolem časopisu Hlas sexuální menšiny. Ten vycházel od roku 1931 do roku 1937 a během této doby několikrát změnil svůj název. V něm se autoři vyjadřovali k trestnosti homosexuality a přispívali do něj i lékaři, kteří bojovali za její dekriminalizaci. Vycházely v něm různé básně, romány anebo povídky s queer tématikou, které se snažily vybalancovat ten špatný obraz, který ve společnosti byl. Zároveň se pokoušeli měnit všeobecně daný negativní narativ a přinášet lidem naději na dobré konce. V textech je možné se dočíst o tom jak se svými pocity lidé bojovali a co v nich dobová společnost vyvolávala.

Jak se queer lidé v této době cítili?

Jeden z hlavních pocitů byl strach a paranoia, protože si nikdy nemohli být jisti, kdo je sleduje a kdo je udá na policii. Další z pocitů byl smutek nebo vzdor. Pokoušeli se rozbíjet obraz, který o nich společnost má. A velmi výrazným projevem stigmatizace homosexuality byly sebevraždy. Ty byly velmi rozšířené a zároveň byly častým tématem a koncem příběhů, které byly o queer lidech napsány.

Byla queer témata zpracovávána i třeba ve filmech anebo divadelních hrách?

Byla. Na nich mě bavilo to, že jsem k nim byla schopná dohledat i recenze a názory diváků. Ty sice většinou byly negativní a dehonestující, protože veřejnost byla šokovaná, že homosexuální láska byla takto zobrazována. Pobuřoval ji i sebemenší náznak romantické lásky mezi stejnopohlavními postavami. V některých kulturních časopisech ale byly k dohledání i pozitivnější recenze, kdy se hodnotilo spíše provedení než obsah.

Dá se nějak určit, kdy se začal pohled společnosti měnit?

To se asi nedá přesně říct, ale s příchodem časopisu ve 20. letech začaly být názory společnosti nahlodávány. Za války se potom veškeré pokusy stoply a znovu se pohled začal měnit s příchodem komunismu. Největší změna nastala právě v době, kdy homosexualita byla dekriminalizována a místo toho dostali lidé identitu psychicky nemocného člověka. Podle mého názoru se tato identita udržela mezi lidmi dodnes.

Aktuální výstava

K tématu queer historie v současné době probíhá v Pardubicích v Klubu 29 v Divadle 29 výstava mladých umělců s názvem „Na lásku se jich nikdo neptal.“

Obrazy vznikly na základě citací z historických pramenů z první poloviny 20. století., které jim poskytla Denisa Vídeňská.