Jak se zkušenost s novinařinou hodí řediteli muzea?
Hodně mě to obohatilo. Souběžně jsem se věnoval i dějinám žurnalistiky, takže se to vlastně krásně propojilo. Práce v médiích vás naučí určitému způsobu uvažování. Téměř nad každou věcí přemýšlíte, jak by se dala převést do příběhu, a hledáte nová témata. To je podobné i v muzeu, kdy se snažíme vyprávět příběhy pomocí výstav, katalogů a publikací.

Nedávno vám společně s uznávaným publicistou a novinářem Petrem Feldsteinem vyšla kniha Skoro proti všem, která je příspěvkem k dějinám československé žurnalistiky. Mám tomu rozumět tak, že nechcete oblast své někdejší profese zcela opustit?
Dříve jsem se věnoval dějinám šedesátých let dvacátého století v Československu, přičemž mě nejvíce upoutaly dvě věci. Především to, jak do atmosféry tehdejší doby vstoupili mladí lidé a jakým způsobem se s náladami mezi mladými lidmi snažil vypořádat tehdejší komunistický režim, který využíval média k ovlivňování veřejného mínění a kterému se to pak paradoxně na určitou krátkou dobu vymklo kontrole, neboť to byli právě novináři, kdo pustil stavidla dříve tabuizovaných témat.

O čem tedy kniha je?
O odvaze. Především o odvaze novinářů Petra Feldsteina, Tomáš Pěkného a několika dalších lidí. Musel jsem nakouknout, jak to v takových redakcích vypadá dnes.

Jsou dnes novináři odvážní?
Jsou. Tedy někteří. A pokud svoji práci chtějí dělat dobře, musí být. I dnešní doba má svá tabu. Objevuje se cenzura, která nemá podobu centrálního cenzurního orgánu, jako tomu bylo v dobách totality, ale projevuje se spíše ve způsobu řízení médií a v tom, kdo je vlastní. Také o tom naše knížka je. O profesní cti a o tom, jak je důležité přinášet pravdivé a relevantní informace a bojovat proti těm nepravdivým.

Pomáhá vám vaše bývalá profese k lepší propagaci pardubického muzea?
Především máme v muzeu spoustu šikovných lidí, kteří odvádějí kvalitní práci, což se projevuje ve všech oblastech od archeologie přes historii a přírodovědu po práci s veřejností. A také jsme měli velké štěstí.

Třeba jako v případě nálezů?
Ano. Krátce poté, co jsem nastoupil, nám poctivý nálezce do muzea přinesl soubor českých denárů z konce desátého století, známý jako chýšťský poklad století. Při dohledávce se ukázalo, že v zemi se ukrývalo přes tisíc sedm set mincí. Dva roky nato se situace opakovala s tři tisíce let starou bronzovou nádobou z obce Kladina.

Uvidí tyto nálezy i návštěvníci muzea?
Samozřejmě. Mince z chýšť-ského depotu chceme vystavit v naší stálé expozici numizmatiky. Co se týče nádoby, zrovna se připravuje její replika, následně i dokumentární film. V roce 2021 ji chceme vystavit ve speciální místnosti, klenotnici, kde budou prezentovány další naše nejzajímavější nálezy.

Východočeské muzeum v Pardubicích hodně spolupracuje se zahraničím. Jak si na tom stojí naše muzejnictví v porovnání se světem?
Dobře a důstojně. Vždy záleží na sbírkovém fondu, lidech a finančních možnostech. Po odborné stránce si vedeme dobře, a to i v oblasti konzervování a restaurování sbírkových předmětů. Vás asi nejvíce zajímá, jak je to s prezentací formou výstav, kdy se sází na audiovizuální prostředky.

Přesně tak. Jsou tady znát velké rozdíly?
Ani ne, v tomto směru hrají velkou úlohu rozpočty a architektonický návrh složitější instalace. U audiovizuálních prostředků jsem zastáncem toho, že by se měly používat jako koření.

Co se týká technologií, vstoupí muzeum do 21. století, nebo bude jen tak trochu přisypávat koření?
Tak záleží, co vaříte. Podle toho musíte přidat koření. V expozicích budeme kombinovat různé postupy od klasických haptických modelů přes digitální model pardubického zámku po postup konfrontace současného umělce s renesancí. Do expozice věnované příběhu zámku chystáme pernštejnskou rodovou galerii, přičemž samotné portréty připravuje malíř Petr Nikl. Výsledky jeho práce obohatí prostory pardubického zámku a je skutečně na co se těšit.

Letos bude mít muzeum dvě významná výročí: 140 let, co vznikl pardubický Musejní spolek, a 100 let od doby, kdy koupil zámek. Jakou cestu muzeum urazilo?
V září budeme oněch 140 let prezentovat ve výstavě v nově postavených sálech v hospodářských budovách zámku. Bude to příběh, který budeme vyprávět pomocí předmětů, které máme ve sbírkách. Tento příběh bude o lidech, kteří předměty sbírali a uchovávali jejich vlastní příběhy, o lidech, kteří se starali o pardubický zámek. Jmenujme někdejšího ředitele Františka Šebka, který po časech, kdy to se zámkem nevypadalo dobře, dokázal památku zachránit.

Jak se minulý režim odrazil v oblasti muzejnictví?
Rozpačitě. Je to čtyřicet let, kdy se sice obor někam posouvá, stále v něm pracují obětaví a šikovní lidé, ale zároveň byly systémově napáchány velké škody. Některé oblasti byly zanedbávány, zatímco se muzejníci museli věnovat sbírání věcí mapujících dělnické hnutí a podobně. Některé oblasti byly záměrně potlačovány.