Rafičky na Zelené bráně se přehouply přes půlnoc. Když se minutová ručička zastavila na 12. minutě sobotní noci 22. července roku 1944, rozezvučely se v Pardubicích sirény ohlašující letecký nálet. Po osmi minutách se nad městem objevil první letoun spojenců směřující k místní rafinérii Fanto – dnešní Paramo. Za další čtyři minuty pak z výšky 2 tisíc metrů shodil první sérii osvětlovacích pum.

Vítr byl proti

Druhé letadlo mělo cíl pro následný sled označit světlicemi. Proti byl však vítr, který je odnesl daleko na východ od závodu, nad město. Během následujících minut svrhlo 67 bombardérů na označené místo takřka 90 tun bomb. Při náletu, jenž určený cíl, tedy rafinérii, takřka nezasáhl, bylo zničeno 23 budov a 114 poškozeno. Zahynulo 43 lidí a 38 osob bylo zraněno.

Podle statistik byla nejmladším zemřelým dítětem dcera dělníka Helena Kadidlová. V době náletu jí nebyl ještě ani rok. Nejstaršímu zemřelému člověku, Josefu Sitařovi, bylo 70 let.

O půl druhé ráno se bombardéry vydaly zpět na základny v Itálii. „Bomby při náletu dopadaly do Nerudovy ulice a my jsme se nedaleko krčili v krytu pod dekami a klepali jsme se, jak to celé dopadne,“ vzpomínal na nálety v roce 1944 pardubický architekt Miroslav Řepa. V té době mu bylo 14 let.

Bydlel ve Smilově ulici, která byla poblíž míst dopadu spojeneckých bomb. Není bez zajímavosti, že právě podle návrhu jeho otce Karla Řepy bylo po válce obnoveno pardubické vlakové nádraží. To původní padlo za oběť spojeneckým bombám.

„Vzpomínám na to, že tatínek se nás snažil chránit, a tak vždy, když hrozilo bombardování, nás odvezl na faru do Ústí nad Orlicí nebo také do Svratky. Paradoxně nálety byly vždy, když jsme se vrátili domů s tím, že nebezpečí pominulo,“ zavzpomínal na útrapy válečných let Miroslav Řepa.

Nálet a propaganda

Svržení bomb na Pardubice zažila i tehdy šestnáctiletá Helena Zářecká. „Můj tatínek byl velký hrdina, i když se houkalo, stál do poslední chvíle u okna. A najednou začaly padat bomby. Tenkrát padlo v Pardubicích za oběť 43 lidí. Měli pak veřejný pohřeb. Němci ho vypravili jako protest, propagandisticky toho využili,“ uvedla pro Paměť národa Helena Zářecká, která je i pamětnicí druhého spojeneckého náletu – 24. srpna.

„Byl nádherný den, svítilo slunce a houkalo se: ,Achtung, achtung!‘ Tak všichni zase utíkali. Ale jelikož kolikrát utíkali zbytečně a pak se zase vraceli, někteří zaměstnanci dokonce skočili do Chrudimky, že se vykoupou. Ale najednou – viděli jsme směrem k letišti výbuchy. Vlezli jsme do nějakého dvora, do místnosti pro zvířata, tam klečeli lidi na kolenou, modlili se a přes ně pomalu přelétávali Američani, bylo vidět lesklá letadla, to byl tehdy nálet na staré nádraží, petrolku a letiště,“ dodala Helena Zářecká.

Záchranné akce po červencovém náletu byly zahájeny okamžitě po bombardování a trvaly do 29. července. Podílela se na nich řada složek protiletecké ochrany a na výpomoc přijelo i 39 četníků z Hradce Králové. Trestanci z pardubické donucovací pracovny odklízeli nevybuchlé bomby a vozili je směrem k Labi.

Mnoho obyvatel chtělo opustit město a žít u příbuzných na venkově. Protože však ve městě trvala pracovní povinnost, na venkov byly posílány pouze děti.

Pamětníkem červencového bombardování byl i čerstvě dvacetiletý četník Vladimír Zajíc z Hradce Králové. Ten byl nasazen na odklízení trosek. „A tam jsme byli týden ožralí. Protože jsme museli sbírat ty trosky – tam byla ruka, tam byla noha, tam bylo to,“ uvedl Paměti národa muž, který na odklízení trosek po bombardování byl poté nasazen ještě jednou.