Jiří Rain je muzikant původně z Pardubic, ale s výraznou zahraniční stopou ve své kariéře. Popovídali jsme si nejen o nové desce formace Sebastien, ale i tom, co jej jako muzikanta formovalo.

Byla hudební kariéra tvým snem už od dětství?

Musím se přiznat, že mi skoro do čtrnácti let muzika neříkala vůbec nic. V prosinci 1997 se mi ale v hlavě z ničeho nic objevila první vlastní melodie. Následovala další a další a hudba mě nakonec úplně pohltila. Teprve kvůli touze zhmotnit své nápady jsem se začal učit zpívat a hrát na kytaru, baskytaru a bicí. V mém životě to byl doslova obrat o 180°. Dodnes nevím, odkud ty melodie přicházejí… Vnímám to jako takové kouzlo a jsem za něj své múze vděčný.

Pocházíš z Pardubic, máš pocit, že tě to v tvém hudebním rozletu nějak limitovalo? Přece jenom, většina dění se stahuje spíše ku Praze nebo Brnu…

Já myslím, že v době, kdy jsem v Pardubicích dospíval, bylo místní hudební podhoubí docela bohaté. Vedle sebe rostly kapely Vypsaná Fixa a Ready Kirken, punková komunita byla hodně silná a Lumír Sokol obrovsky podporoval celou klubovou scénu včetně nás. Já sám jsem vedle Sebastien ještě v Pardubicích pracoval např. na scénické hudbě pro Východočeské divadlo, nebo pro šermířskou skupinu Zubři, byl jsem porotcem soutěže kapel v Doli Klubu a před pár lety jsem nazpíval písničku „Věřím“ pro film „Stříbrné requiem“, pojednávající o pardubickém odboji za 2. světové války. Na základní školu (Polabiny III) jsem chodil s mým kamarádem Honzou „Bartem“ Bartošem. Později jsme se setkali v mé kapele Navar, kde se mnou působil i Julian Záhorovský známý z první Superstar. Honza se nakonec dostal do Alkehol a Törr a já strávil řadu let v kapelách Citron a Kreyson! Myslím, že i z Pardubic vedly naše cesty velice zajímavými směry a splnili jsme si celou řadu snů.

Jaká muzika tě v mládí nejvíce formovala? A drží se tě tyhle hudební lásky?

První písnička, kterou si pamatuju z nejranějšího dětství, je „We Can Work It Out“ od The Beatles! V dětství jsem byl fanatický „beatlesák“ a zůstalo mi to dodnes – stará láska nerezaví… (úsměv) Vedle toho jsem už tehdy obdivoval Michaela Jacksona, Phila Collinse, Pink Floyd, nebo ABBU. I když jsem se později orientoval k tvrdší muzice, všechny výše jmenované mám pořád moc rád a v naší hudbě je díky tomu vždycky základem silná melodie a vokály. Co se hard rocku a metalu týče, naprosto mě dostalo album „Heaven and Hell“ od Black Sabbath! To určilo mou hudební cestu, co se týče stylu a jsem obrovsky vděčný, že jsme s fantastickým zpěvákem Black Sabbath Tony Martinem – jehož „sabaťáckou“ éru taky miluju – mohli zahrát a nazpívat společný duet!

A naopak, je něco, čím jsi jako teenager třeba “pohrdal” a dnes zjišťuješ, že je to skvělé?

Já jsem měl vždycky rád celou řadu stylů a hudebních forem, od středověké chorální hudby nebo Mozarta, přes Elvise, Little Richarda, The Beatles, The Hollies, Led Zeppelin, Rainbow, Whitesnake, až po progresívní metal, thrash, ale i dobrý pop, blues, nebo např. skandinávský folk. Nemyslím si, že bych někdy nějakou hudbou přímo pohrdal a jestli ano, už si to nepamatuju a je to tak dobře. (smích)

Pojďme drobně odbočit ke jménům - vystupuješ pod jménem Rain - jak tohle vzniklo?

K příjmení „Rain“ jsem se dostal celkem snadno – narodil jsem se! (smích) Můj táta je taky Jiří Rain; máma, manželka i obě dcery se jmenují „Rainová“. Vím, že to zní trochu jako umělecký pseudonym, ale je to opravdu naše skutečné rodinné jméno…

VIDEO: Sebastien - Bičem proti lásce

| Video: Youtube

Co název kapely Sebastien? Přiznám se, že i mě to asociuje poněkud jiné žánrové vody než natlakovaný power metal, jakkoliv je tam to “e”. Nespletlo se někdy publikum?

Naše publikum nás naštěstí dobře zná. (úsměv) V době, kdy se na scéně objevil Sebastian, jsme už měli za sebou tři celosvětově vydaná alba, dvě evropská turné a hraní před Alicem Cooperem i na největších festivalech – Wacken Open Air, Masters Of Rock, Metalfest, atd. Nedávalo by smysl měnit zajetý název. Každopádně si nemyslím, že bychom si vzájemně nějak překáželi – přeci jen jsme stylově dost vzdáleni. Kapelu jsme pojmenovali po J.S.Bachovi. V začátcích jsme používali jeden jeho hudební motiv jako koncertní intro. Tehdy jsme ale zjistili, že u nás dříve existovala hardcoreová kapela Sebastian(!), proto jsme v našem pojmenování zvolili to „e“… Potřebovali jsme název, který bude jednoduchý a srozumitelný po celém světě – s dřívějším „Navar“ jsme totiž měli v tomto směru problémy.

Od čtvrté desky „Integrity“ jste přešli z angličtiny na češtinu, kdy se to v tobě zlomilo? A jak se ti vůbec píše česky, vím, že jsi byl dlouhá léta v zahraničí.

Zásadní zlom přinesl nástup covidu-19. Bylo nám jasné, že se nějakou dobu za hranice ČR nepodíváme, a tak jsme se rozhodli, že uzrál čas pro náš malý „český experiment“. (úsměv) Mnoho našich tuzemských fanoušků nám totiž říkalo, že by rádi rozuměli našim textům a s angličtinou měli problémy. Desku „Integrity“ jsme tak tvořili hlavně pro ně! Čeština je pro psaní dobrých textů mnohem náročnějším jazykem. Snažím se „neohýbat“ dané melodie a často narážím na fakt, že máme v naší řeči mnohem méně samohlásek, než např. angličtina, nebo italština. Musím ale říct, že se nám to nakonec zalíbilo a nové album „Quo Vadis“ už se nám textovalo v češtině celkem hladce. Navíc, naši fanoušci mají z té změny radost a v rámci tuzemska od té doby jako kapela pořád rosteme. To ale neznamená, že bychom na angličtinu zanevřeli nadobro. Příští album bychom rádi natočili ve dvou jazykových verzích…

Do nové éry vystupujete s novými posilami v kapele. Co nové tváře přinesly a proč jste se vůbec rozhodli sestavu rozšířit o dalšího kytaristu?

Sebastien měl být od začátku pětičlennou kapelou a dlouhou řadu let tomu tak i bylo. Po odchodu našeho prvního kytaristy Andyho v roce 2018 jsem se sice kytary ujal já, ale na pódiu stojím nejradši jen s mikrofonem, abych se mohl naplno věnovat divákům a nemusel se dívat dolů na hmatník. Nějakou dobu u nás působil kytarista Jirka Háb známý z kapely Root. Nový kytarista Adam je skvělý, stejně jako basák Vojta, a nalili kapele do žil čerstvou krev! Moc se teď těším na každý koncert, i na budoucí společnou tvorbu nové muziky.

Z alba Quo Vadis jste jako první singl vybrali cover Olympicu „Slzy tvý mámy“. A navíc vám tam hostuje Láďa Křížek (Citron, Kreyson). Jak tohle vzniklo? A jaké jsou reakce posluchačů?

S Láďou jsme mnoho let kamarádi. V období 2015–2021 jsme spolu trávili stovky dní a statisíce kilometrů na cestách v barvách kapel Citron, Kreyson a Láďa Křížek Akusticky. I po mém odchodu, kdy jsem se zaměřil opět hlavně na Sebastien, jsme zůstali v kontaktu a jsem moc rád, že naše letité přátelství teď dostalo korunu v podobě krásného duetu! Mám z naší verze „Slz…“ velikou radost, protože jsem od dětství fanouškem Olympicu. Byla to první kapela, kterou jsem viděl naživo – táta mě vzal do KD Dubina v Pardubicích na jejich koncert. Během natáčení videoklipu jsme se navíc setkali se samotným Petrem Jandou, který nám klip „oddirigoval“, byl moc sympatický, a přitom bylo jasně cítit, že vedle nás stojí pravá žijící legenda! Byl to neuvěřitelný zážitek a myslím, že i naši fanoušci ze skladby a klipu cítí, jak jsme to prožívali… Zatím máme jen samé pozitivní reakce!

VIDEO: Sebastien & Láďa Křížek - Slzy tvý mámy

| Video: Youtube

Opět jste spolupracovali s producentem Rolandem Grapowem, očividně jste si sedli. Co ti tahle spolupráce dává nejvíce?

Roland je také naším kamarádem už 15 let. Točili jsme u něj první dvě alba, později jsem ho přivedl k produkci alb Citronu „Rebelie rebelů“, Navaru „Návrat havranů“, a na určitou dobu i do sestavy Kreysonu, když jsme hráli i s Mikem Terranou. Rolandovy zkušenosti z dob působení v Helloween jsou nedocenitelné a milujeme i jeho práci v rámci Masterplan! Od začátku jsme si navíc sedli a jsme opravdu dobří přátelé. Album „Quo Vadis“ nám pokřtí a vystoupí s námi na slovenském TopFestu. Věřím, že to nebyla naše poslední spolupráce – Sebastien se k němu vrací jako domů…

V titulu nové desky se latinským „Quo Vadis“ ptáš, kam kráčíme. Jak vnímáš současný svět? Řítíme se do pekel nebo máme ještě naději – a kde případně?

Já jsem na světě moc rád a mám rád život i lidi. Každý den, kdy se probudím a vstanu, beru jako obrovský dar. Samozřejmě vnímám, jak se naše doba vyvíjí, svět se radikalizuje, nikdo neví, čemu má věřit a rozdílné názory na politiku nebo různé konspirace se stávají rozbuškou hádek v rodině i mezi přáteli. Já ale vždycky vidím naději a snažím se v lidech hledat to dobré. Naše nové album sice nabízí temnější témata, jako je deprese (“Prázdná náruč“), syndrom vyhoření („Vteřiny“), odtržení dnešního člověka od přírody („Smutky“), závislost na virtuálních světech („Prodanej svět“), nebo nemocné vztahy („Svým srdcem zabíjíš“), ale vždycky ukazujeme i světlo na konci tunelu. Každý z nás má nějaký dar, který může rozvíjet. Někdy i maličkosti, jako je obyčejný úsměv na cizího člověka na ulici, dokáže víc, než tisíc psychologů…

Album vychází 28. června, jak bys na něj nerozhodné posluchače nalákal?

Jako vždycky si samozřejmě myslím, že je to naše nejlepší album (smích) a jako vždycky na něm najdete hromadu melodií, vymazlené energické muziky a textů k zamyšlení. Vedle Ládi Křížka CD obsahuje i duet se skvělou česko-italskou zpěvačkou Shirley Tracanna, booklet je krásný a ke každému textu v něm navíc najdete doplňující informace a inspirace. Mám z desky „Quo Vadis“ velikou radost a věřím, že je z ní cítit poctivé hudební řemeslo. Tohle jsme zkrátka my!