Další z cest pardubického cyklocestovatele Jana Kováře tentokrát zamířila směr sever.

Muž se v sedle jízdního kola vydal pokořit nejsevernější evropský stát Norsko.

Na cestu vyrazil v polovině června a vrátil se minulý týden. S téměř 9500 kilometry za sebou a bohatší o spousty zážitků.

Cestu znám…

„Začal jsem jízdou vlakem do Děčína a odtud už jsem se vydal po Labské stezce na Drážďany směr Hamburk. Z Hamburku jsem pokračoval nahoru na Dánsko na Hirtshals směrem na Kristiansand přes norské ledovce stále na sever směr Trondheim, pak na Mo i Rana a na Hamningberg nejsevernější bod celé cesty," popsal cestovní plán Jan Kovář.

Celým Norskem putoval pětatřicet dní. A to každý den musel našlapat v průměru kolem sta kilometrů.

„Začátek cesty Norskem nebyl špatný samé lesy a vytrvalé mírné stoupání. Později přišel profil trasy, který byl zhruba podle hesla hned nahoru, hned dolů, ale žádný extrém, zkrátka táhlá stoupání. Těžší podmínky přišly až za pár dní. První byly tunely dlouhé i několik kilometrů. V Norsku je neskutečné množství tunelů a nakonec to bylo tak, že skoro každý den jsem jeden takový projížděl. Našla se ale i místa, kde jsem jel až sedmi tunely za sebou. Cyklisté tam smějí jezdit, ale v takovém případě je osvětlení nutností. Místní lidé mi tam dokonce věnovali pro jistotu i reflexní vestu. Na druhou stranu tam jezdí minimum aut a třeba policii jsem nepotkal vůbec. Tamní řidiči jsou k cyklistům maximálně ohleduplní. Vždy a všude," líčil zajímavosti norských silnic pardubický cestovatel Jan Kovář.

Přes vodopády

„Zkouškou byly také přejezdy dvou ledovců. Tam už v noci byly dva stupně pod nulou a všude samozřejmě sníh. Nocoval jsem ve stanu a spacáku, ale dalo se to vydržet. Jinak jsem využíval i příležitostné přístřešky pro turisty, byly-li při cestě," sdělil Jan Kovář.

Počasí samotné jeho cestě přálo. „Sami Norové říkali, že letos v Norsku panuje extrémní teplo. To u nich znamená dvacet až pětadvacet stupňů nad nulou. Zato noci byly stále chladné," dodal.

„Jel jsem i přes norské vodopády. U nich se mi dokonce podařilo potkat Čechy. Dali jsme se do řeči tak na půl hodiny. Byli tam jako rodina v kempu na výletě. Pocházeli z Prahy," popsal nečekané setkání s krajany cestovatel.

Přetížené kolo

„Nevěděl jsem, do čeho letos jedu, ale stálo to za to. Byla to cesta o pár set kilometrů kratší než minulý rok v Rusku, ale fyzicky náročnější možná ještě více. Jediný problém, který nastal, byl s přetíženým kolem. Tam mi dvakrát praskly dráty a musel jsem dvakrát do servisu. Odbavili mě ale na počkání. Kolo samotné to přežilo. Za celou dobu jsem sjel celkem pět pneumatik dvě přední, tři zadní," vyjmenoval Jan Kovář drobné technické obtíže spojené s dopravním prostředkem.

Nádherná příroda

„Polární kruh byl zážitkem, ale s focením jsem musel chvíli čekat, protože přijely tři autobusy německých turistů, kteří nechtěli věřit, že jsem tu cestu, kterou oni jedou, šlapal. Asi po týdnu jsem pak dorazil na nejsevernější místo, do Hamningbergu, opuštěné rybářské vesnice. Všude stáda sobů a nádherná příroda. Tam už těch turistů moc nepřijede. Jen zpáteční cestu začaly kazit těžké mlhy, kdy nebylo vidět na krok. Zajímavé jsou i tamní bílé noci. Na to si člověk musí zvyknout, ale zase se v nich dá jet i do dvou, tří hodin ráno. Neustálé pološero mi ale nevadilo. Horší byly deště," uzavřel Jan Kovář.