„Pasáž pamatuji především z roku 1937 až 1938, v souvislosti se začátkem okupace naší země a začátkem války,“ říká architekt. „Osobně si vzpomínám na to, jak němečtí vojáci navštěvovali houfných počtech právě tuto Pasáž a zejména kavárnu a cukrárnu Hofmannovu, kde úroveň tehdejšího kavárenského zařízení byla na takové úrovni, že pro ně to byl jakoby sen ve srovnání s tím, co tehdy měli v Německu.“

Podle Řepy je sice dobře, že byla opravena čelní strana Pasáže, ale u ní bohužel zůstalo. Jde tak trochu o obdobu Potěmkinových vesnic. „Vnitřek byl dokonce vyklizen a očekávalo se, že velice brzy bude přistoupeno k pokračování na tomto projektu, jenž byl rozpracován alespoň ve formě studie. Tak se ale nestalo. Pasáž byla výkladní skříní Pardubic a měla by se výkladní skříní opět stát, protože její poloha je nenahraditelná. Nemluvě pak o tom, že tato Pasáž dává další šance k propojení této části města směrem na Karlovinu a do dalších přilehlých ulic. Nemůžu si přát nic jiného, než aby nedošlo ke horšení stávajícího stavu, aby urychleně bylo rozhodnuto, co s touto Pasáží bude, kdo se toho ujme po stránce investorské. Jestliže si obchodníci našli místa v Grandu, najdou si místa v objektu Magnum či na Masarykově náměstí, určitě si na prvém místě najdou toto krásné místo.“

Miroslav Řepa soudí, že stavba, která se tak významně zapsala do dějin města, by měla zůstat městem i nadále spravovaná a následně pronajímaná. „Město by nad ní mělo mít základní patronát. Pokud se však nenajdou prostředky a mělo by to nadále vypadat tak, jak to vypadá již celou řadu let, potom je možné Pasáž prodat. A mít nad ní jenom příslušný dohled, aby mohla mít podobu a funkci, jakou si všichni přejeme,“ dodává Řepa.