„Před dvanáctou hodinou se v Pardubicích rozezvučely sirény. Stáli jsme na dvoře před dílnou, kde jsem byl zaměstnán. Ve 12.19 hodin se objevilo letadlo, které se na nebi blýskalo jako rybička. Byl to značkař, který mířil od Chrudimi k Fantovým závodům a označil cíl pro bombardování," sdělil Deníku muž, jemuž tehdy bylo patnáct.

„Co se odehrálo v dalších sekundách, bylo strašné! Na zahradě jsme měli kryt. Ten měl v průměru 2,5 metru a byl z ocelové skruže. Na horní části byly uloženy ocelové plechy v tloušťce 30 milimetrů v několika vrstvách. Když jsme spatřili letadla, stačili jsme se dostat dovnitř. Nasoukalo se nás tam sedmnáct. Nikdo nezůstal venku. Uzavřeli jsme dvířka. Náhle se ozvala ohromná rána a zadunění. Celý kryt se začal naklánět. Dostali jsme velký strach. Došlo i na modlení. Slyšeli jsme dunění a další výbuchy bomb, které ničily okolí. Nedaleko padly další bomby přímo na budovu perníkárny v Rožkově ulici. Zemřelo zde mnoho lidí, hodně mladých žen," zavzpomínal Zdeněk Utíkal.

„Po odhoukání konce náletu jsme vylezli z krytu a byli k nepoznání. Prach a pot nás změnil. Bylo velké horko. Proto nám koukaly jen oči a bílé zuby. Zůstali jsme před krytem stát a strnuli hrůzou, když jsme uviděli celou dílnu v troskách i s nedalekým domem. Šest metrů od našeho krytu byla velká díra od bomby," řekl pamětník.

„Všude byly cihly a trámy. V dálce jsme viděli hořet závod Fanto. Já jsem stál stranou. Moje myšlenky se nesly k mohutnému dýmu, který stoupal do velké výšky z místa, kde jsem měl rodiče. Nevěděl jsem, zda to přežili. Chtěl jsem vyrazit domů, ale došel jsem pouze k bývalé zásobárně, kde je dnes zadní část dopravního podniku. Dál to již nešlo. Tady stál přes silnici celý kordon vojáků wehrmachtu s puškami, na nichž měli nasazeny bodáky. Křičeli na nás, abychom se vrátili. Šel jsem zpět do zahrady vedle dílny a seděl u plotu. V 17 hodin se objevili rodiče. Nedá se vyjádřit, jakou jsem měl radost ze společného setkání. Slzy mi tekly po tváři," nechal se slyšet Zdeněk Utíkal.

„Rodiče přečkali nálet pod viaduktem pod tratí do Rosic, kam stačili doběhnout. Domů jsme přišli až druhý den. Noc jsme strávili u sestry mé maminky na Skřivánku v Rožkově ulici. Byl to strašný pohled. Všude samé díry od bomb. U našeho bytu byly dveře otevřené, okna rozbitá," podotkl.

„Maminka vařila v den náletu švestkové knedlíky. Když začaly houkat sirény, měla je v míse na plechu trouby kachlových kamen. Všeho nechala, vzali s tatínkem tašky, a pospíchali k viaduktu. Když se vraceli domů, museli dávat pozor, zda někde neleží nevybuchlá bomba," uzavřel.