Josef získal před jedenácti lety velké sympatie diváků v televizním pořadu "Ano, šéfe!". Tenkrát měl v pronájmu zámeckou restauraci v Cholticích a připraveným menu, a to zejména zámeckými koláči, uchvátil samotného Zdeňka Pohlreicha.

V zámecké restauraci prožil šest sezón, pomohl založit Gurmánskou stezku Železnými horami, uvedl na trh a certifikoval tři regionální produkty. „Během těchto let, se mně narodily dvě krásné dcerky, které byly vlastně hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl nakonec restauraci opustit,“ vzpomíná sympatický kuchař, který poté působil v jídelně místní základní školy a denně vařil tři stovky jídel.

Zároveň provozoval hospůdku Na Hřišti v Cholticích, kde připravoval své speciality na grilu a nabízel své výrobky - třeba utopence, nakládaný sýr a v době zabijaček i domácí jitrnice, buřty, tlačenku nebo klobásy.

Jenže sportovní areál se v době covidu uzavřel. Byl v havarijním stavu, ale nyní Tělovýchovná jednota Slavoj s přispěním městyse Choltice za 15 milionů korun rekonstruuje. Ještě před jeho uzavřením však už Josef stál na vlastních nohou, protože si zvolil jinou cestu - lidé nejezdí za ním, ale on navštěvuje je.

„Mám food truck, takže mohu na oslavy, svatby nebo jiné společenské akce přivézt vlastní zázemí na kolečkách, a to se mi líbí. Jezdím i do vesnických hospůdek, které často nemají kuchyni. Objednají si u mne třeba tatarák a já jim ho přivezu už hotový. Ten si ale připravím doma ve zkolaudované gastro kuchyni, kde mám vše pro přípravu svých domácích výrobků," vysvětluje 42letý Josef.

Jeho pohodářská povaha a kuchařské umění se šíří z Choltic do všech koutů. Právě nastal čas zabijaček, takže přijíždí do vesnic, aby tam přivezl tradiční dobroty a něco ze svého umění předvedl - třeba špejlování jitrnic.

Spolupracuje na dohodu se svým týmem mladých lidí, kteří s ním jezdí na různá školení, workshopy a společenské akce. Stává se, že na místě pobudou celý víkend, což pro ně znamená spoustu práce na cateringu a zároveň i slušný výdělek.

Josef se přirovnání k potulnému kuchaři nebrání, na tváři má úsměv. „Ano, dá se to o mně říct. Každopádně mě to, co dělám, baví, nejsem závislý na jednom podniku," říká.

Na choltickou hospůdku rád vzpomíná a těší se, že se tam na jaře příštího roku vrátí a nabídne hostům dobroty v streetfoodovém bistru s barem. Kuchyně na kolečkách ale bude fungovat dál, je to splnění jeho snu jít vlastní cestou.