Jen na pár týdnů se v těchto dnech přijela podívat ke svým známým Čechoameričanka Eva Čečilová. V případě nějaké americké katastrofy typu zemětřesení či pádu raketoplánu však bude muset hodně rychle zase zpět za oceán. Eva Čečilová totiž se svým psem pracují jako záchranáři nejen pro policii, ale také pro FBI! Do Lázní Bohdanče přijela nejen na Den s Deníkem, ale i navštívit své přátele u městské policie. "Seznámila jsem se s ní na jedné kynologické přednášce," svěřila se Aneta Hámorská, která má u městské policie na starosti služebního psa. "Slovo dalo slovo a stali se z nás přátelé a teď si píšeme. Když je možnost, přijede za námi," říká strážník Hámorská.

“Moje práce spočívá v tom, že trénuji svého pejska na vyhledávání lidských ostatků. Ať už se jedná o mrtvoly staré den či týden nebo několik stovek let. Moje fenka je naučena na všechno lidské. Perfektně to odliší od zvířecích ostatků. Cítí naprosto všechno počínaje kapičkou krve. Když hodíte doprostřed louky zub, najde ho. Živého člověka ale nenajde. To nesmí. Tím je právě její výcvik unikátní. Bydlím a pracuji v San Francisku. Spadáme pod místního šerifa a soudního lékaře. Povolat nás ale může kamkoliv na území státu California nejen státní policie, ale také federální – čili FBI,“ řekla Pardubickému deníku Eva Čečilová. Přestože je civilista a dobrovolník, je–li povolána do služeb FBI, stává se její součástí. „Pokud nás oficiálně povolají, dočasně nás uvedou do stavu svých zaměstnanců. Jako takoví jsme pak i placeni,“ dodala.

Eva Čečilová a její border colie Nessie zasahovaly coby příslušnice FBI například u pádu raketoplánu Columbia. „V sedm hodin nás povolali. Úplně první šli do té oblasti vojáci. My jsme pak dohledávaly ty menší věci, například osobní věci astronautů. Jedni farmáři například volali, že na zahradě mají něco, co tam předešlý den nebylo. My tam pak přišly a měly rozhodnout, jestli jsou ty tkáně lidské či nikoliv. Hlavní slovo měl v tu chvíli můj pes,“ zavzpomínala Eva Čečilová, které FBI naprosto důvěřuje. „Mlčenlivost je absolutní, ale nepodepisujeme nic. Nevolali by nás, kdyby nám nedůvěřovali,“ řekla Pardubickému deníku žena, která z Československa emigrovala v roce 1968. Při vyhledávání ostatků atronautů z Columbie jí osobně poděkoval i guvernér. „Tehdy to ale ještě nebyl pan Schwarzenegger. A to mě trochu mrzí, on je tady totiž strašně populární,“ řekla žena, která se touto prací zabývá již 18 let.

Rozhovor s Evou Čečilovou

„Moje práce spočívá v trénování mého psa, sedmileté fenky Nessie, ve vyhledávání moderních i starých lidských ostatků. To znamená vyhledávání těl mrtvých týden, nebo také několik stovek let,“ říká Eva Čečilová, která žije v Kalifornii.

Pracuje pro městskou i státní policii a k případům ji volá i FBI. Své známé v Česku ale navštěvuje stále. A navštívila i Den s deníkem v Lázních Bohdanči.

Jak jste se dostala do Ameriky?
„Když v roce 1968 přišli ruští vojáci, tak jsme se s mužem sebrali a odešli přes známé v Německu na Západ. Skončili jsme v emigračním táboře, kde jsme čekali asi tři měsíce, než nás odsoudili a pak zbavili rozsudku a než jsme se rozhodli, kam vlastně zamíříme. Pro nás nejoptimálnější byla právě Kalifornie, protože jsme tam měli rodinu, která byla ochotná nás v prvních měsících podpořit a pomoci.
Usadili jsme se v sanfranciském zálivu v Silicon Valley. K práci psovoda jsem se dostala v roce 1990, kdy jsem si z Prahy přivezla nezvladatelné štěně dobrmanky. Nevěděla jsem, co s ní a hledala pomoc. Našla jsem ji mezi záchranáři a ti nás začali zacvičovat. Nyní pracuji blízko San Francisca v okrese Santa Clara. Spadáme pod soudního lékaře a místního šerifa, ale volá si nás také státní policie kamkoliv na území státu Kalifornie, případně federální policie neboli FBI.“

Jak se člověk k takové práci dostane?
„Začínala jsem v roce 1990 s dobrmankou. V té době už v Kalifornii byli lidé a psi - záchranáři cvičení speciálně na zemětřesení. Už v roce 1985 zasahovala při zemětřesení v Mexico City moje kamarádka. A z toho se to vyvinulo. Původně člověk, který dělal záchranáře proto, že pod sutinami mohli zůstat lidé, si pak uvědomil, že pod troskami zůstává bohužel víc mrtvých než živých. A i ty mrtvé někdo pohřešuje. Ty rodiny trpí stejně. Zní to hrozně, ale lepší najít toho člověka mrtvého, než ho nenajít vůbec, je to prostě lidská potřeba. Proto kalifornští záchranáři začali cvičit psi na obě varianty – vyhledávání živých i mrtvých.

V čem spočívá vaše práce?
„Jsem civilista a dobrovolník, to znamená, že mě nikdo neplatí kromě toho, když se jedná o zásah pro FBI. To nás oficiálně povolají a dočasně uvedou do stavu svých zaměstnanců. Pokud ale pracujeme pro stát, jsme jako dobrovolníci. Jeden z největší zásahů, kterých jsem se s Nessie účastnila, byl v roce 2003, když havaroval raketoplán Columbia.
FBI má samozřejmě své vlastní vycvičené lidi i psy, ale těžko říci, zda má i takovou úzkou specializaci, jakou máme právě s Nessie. My jsme ale evidování na zvláštním seznamu, komu zavolat, když nastane taková situace. Přijelo asi 26 psů s psovody z celých Spojených států, které mají 220 milionů obyvatel!“

Jak probíhalo samotné pátrání?
„Úplně první šli do té oblasti vojáci a civilní obrana. Ti pročesali všechny lesy a celý terén. Ta oblast měřila asi 50x10 kilometrů. My jsme pak dohledávali menší věci, osobní věci astronautů. Třeba farmáři volali, že na zahradě je něco, co tam včera nebylo. To byla práce pro nás, abychom tam přišli a rozhodli, jestli to je nebo není lidské. A když to vypadalo všelijak, tak právě pes musel rozhodnout, co to je a v tu chvíli měl hlavní slovo. A právě v tom je ta úžasná síla toho psa a jeho výcviku. Měla jsem nervy na dranc a nesměla na sobě nechat nic znát, protože pes by to okamžitě poznal. Po té šňůře cestuje nálada jako po telefonním drátu.“

Co všechno pejsek umí?
„Fenka je naučená na všechno lidské. Ona rozlišuje lidské od zvířecích ostatků. Cítí naprosto všechno – kapičku krve, jeden zub, když položíte na louku, tak najde. Živého člověka ale nenajde ani náhodou – nesmí. Tím je právě její výcvik unikátní. Ona nepracuje s nosem ve vzduchu. Běžný pátrací pes na plošné vyhledání pracuje s hlavou nahoru. Nosem ze vzduchu sbírá mikročástečky, které neustále ztrácíme z kůže a které nesou pach, který psi umí zachytit a rozlišit. Pes to sbírá ze vzduchu. Ale pes cvičený na takzvané mrtvé pachy pracuje s hlavou u země a „luxuje“ zem a hledá ten jeden určitý pach.
Naučit psa vyhledávat jednu specifickou vůni není nic jednoduchého. Všichni lidé voní stejně. Pejskovi se to vysvětlí tím, že dostane mrtvé lidské části – krev, nehty, zuby, kosti, tkáně. Na rozdíl od České republiky Amerika tuto formu výcviku umožňuje.
Začíná se u štěňat. Dostanou třeba lidskou kost a štěně k ní přijde, je zvědavé a dostane odměnu. Když mu ale dáme mrtvou myš nebo lebku z králíka a pes si k tomu čuchne, nedostane nic. Tak brzy zjistí, že odměnu dostane jen ve chvíli, kdy čichá k věcem, které jsou lidské a mrtvé.
Ve Státech takhle specificky vycvičených psů jen na mrtvoly příliš není. V Kalifornii je asi 150 psů vycvičených na plošné vyhledávání – tedy živé i mrtvé.“

(Jiří Sejkora, Jan Šafář)