VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Pro život s handicapem je nezbytný smích a nadhled

Pardubice - „Rozlitá voda je v levé půlce stolu, blíže k oknu,“ říká neznámá žena. Číšnice jí odpovídá: „Už ji vidím, jdu na to,“ a ze všech koutů autobusu se ozve smích. Servírka totiž nic nevidí, je slepá. A nic nevidím ani já, nacházím se v naprosté tmě. Právě totiž sedím v autobusové Kavárně potmě, jejímž cílem je ukázat zdravým lidem, jaký je život ve tmě. 

4.7.2017
SDÍLEJ:

V autobusové Kavárně potmě.Foto: DENÍK/Luboš Jeníček

Zavedla mě sem Nikol, je také slepá. Ještě před tím jsem ale dostala čtyři bílé žetonky, které slouží jako platidlo, a kázání, že nesmím vstoupit s ničím, z čeho vyzařuje světlo. Nikol mi nabízí své rámě, aby mě bezpečně odvedla ke stolu číslo 1. Netuším, kam jdeme, vůbec nic nevidím. V chůzi jsem nejistá a občas klopýtnu. Trochu ve mně narůstá nervozita, ale tu hned odbourá hlasité „Dobrý den,“ které se ozývá od stolu, kolem kterého s Nikol procházíme. „Jsme u vašeho stolečku, přisadím vás ke dvěma hostům,“ oznamuje mi a následně mou ruku navede na pohovku a pomáhá mi se posadit.

„Obsluhovat vás bude Katka. Pokud budete něco chtít, tak volejte, na kývání nereaguje,“ informuje mě můj průvodce. Nevím, jestli to byl žert, nebo vážné upozornění. Později však zjišťuji, že to byl opravdu vtip, všichni z obsluhy kavárny si ze sebe dokáží dělat srandu a povznést se nad svůj handicap. Pochopím to ve chvíli, kdy ke mně přichází číšnice Katka a ptá se mě, zda se mi líbí výhled z okna, které však nikde není, protože zdi autobusu jsou pokryté černým semišem. Celý autobus se směje. Katka mi vyjmenovává, jaké druhy nápojů mi může donést. Prosím ji o džus. Bojím se, že bych se ve tmě kávou opařila. 

Paní sedící naproti, mě vítá u stolu a navzájem se představujeme. Jmenuje se Petra a má s sebou šestnáctiletou dceru Viki. Petra má velmi příjemný, klidný hlas. Se světlem jako by odešly všechny zábrany. Ihned se pouštíme do rozhovoru - jako dlouholeté kamarádky. Lidé jsou tu daleko přívětivější a otevřenější. Když nevidí, jak druhý vypadá, jak se tváří, nevytvářejí si žádné předsudky. 

Utvrzujeme se v tom, že jsme zapojili úplně jiné smysly než jen zrak. Mám pocit, že najednou slyším daleko lépe. Ruchy zpovzdálí, které bych běžně ani nezaznamenala, teď slyším zřetelně a jasně. Přestože je v kavárně rušno, rozumím i tomu, co si lidé povídají o dva stoly dál, často tak navazujeme komunikaci i s hosty u vedlejšího stolu. 

„Zase se někdy uvidíme,“ chichotá se Katka a loučí se tak s mými sousedkami, které tlačí čas. Už mi nese objednaný pomerančový džus. Podle jejích instrukcí pokládám ruce na stůl a šmátrám, dokud nenarazím na ty Katčiny. Když se držíme, do levé ruky mi vkládá hrnek. Platím jí bílým žetonkem. 

Když jsem konečně chvíli sama, tak experimentuji. Snad aby mě nikdo neviděl. Dávám si ruku před obličej, ale nevidím vůbec nic, nezahlédnu ani náznak pohybu. Oči mám otevřené, ale vidím jen mžitky podobné slabé mlze. Snažím se vnímat a poslouchat své tělo, cítím se daleko uvolněnější. 

Ze tmy na mě někdo promluví. Za tímto hlasem už rozeznávám Katku, přišla za mnou, aby mi nebyla dlouhá chvíle. Pobízí mě, ať si něco namaluji a popisuje mi, kde se na stole nachází papír a tužka. Beru ji do ruky a ptám se, co mám namalovat. Katka mi poradí sluníčko, to prý malují skoro všichni. „To víte, asi tu chybí to světlo,“ ozve se pobavený mužský hlas od vedlejšího stolu. Ke sluníčku přidávám i strom a motýla.

Dopíjím svůj džus a prosím Nikol, aby mě odvedla zase ven. Musím uvolnit místo dalším hostům, o kavárnu je obrovský zájem. Hrnek si beru s sebou, ten mi Katka nechala na památku. Když znovu projdu dvojicí dveří, oslní mě prudké světlo, tak že musím na chvíli zavřít oči. Prohlížím si svůj obrázek a zjišťuji, že jsem si vedla vcelku dobře.

Přesto se klaním lidem, kteří jsou tak stateční jako třeba Katka a dokáží na papír vyšvihnout krásné slunce, třebaže ho vůbec nikdy neviděli. Kavárna mi dala možnost uvědomit si, jaké to je žít s handicapem mezi lidmi, kteří ho nemají. Číšníci se totiž pohybují v kavárně jako ryby ve vodě a za to mají můj obdiv.   Lada Součková

Autor: Redakce

4.7.2017 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Potopa na úřadu UMO2 v Pardubicích.
5

Voda v Pardubicích vytopila radnici "na dvojce"

Ilustrační foto

Rosice: Nováčkovský elán střídali penaltoví čarostřelci

Autobusové nádraží bude muset změnit své místo

Pardubice – Krajské město pravděpodobně přijde o autobusové nádraží dříve, než se čekalo. Nový majitel pozemků má připraven rozvojový plán, který s autobusovým nádražím nepočítá.

Pojištění dětí? Jde o nadstandard, důležitější je pojištění rodičů

Odpověď na otázku, zda se může vyplatit pojištění dítěte, dávají podle finančního poradce společnosti Partners Václava Valáška příklady z praxe. Dětské pojištění dává smysl především za podmínky pojištění vážných zdravotních komplikací, jako jsou trvalé následky úrazu nebo diagnóza závažného onemocnění.

Adventní měsíc pod děravými koši je ve znamení aprílového počasí

Pardubice – Je za námi druhý adventní víkend, ale na basketbalové palubovky jakoby se vrátil apríl. Výsledky totiž vypadají jako střídání slunce a deště.

Florbal: Ono není osm branek jako osm branek

Pardubice – Osm. Přesně tolik tref dvakrát zaznamenali pardubičtí junioři. Vyhráli však pouze jednou.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT