Proboha! Pode mnou je tříkilometrová díra...

Bod zlomu. Tento film pro mě znamenal i bod zlomu v mém životě. Ne, že bych chtěl v masce amerického prezidenta vykrást banku, ale velmi mi učarovala scéna, kdy se gangster Bodhi s příslušníkem FBI Johny Utahem řítí k zemi. Neholduji sice adrenalinovým sportům, ovšem skočit si padákem se stalo mým snem. 

Ten se začal plnit, když jsem se o tom zmínil před manželkou a následně dostal od rodiny dárek v podobě tandemového seskoku.

Datum 14. července 2017 se natrvalo vryje do mé paměti. Žádná svatba, žádné narození dítěte. V Kolíně na letišti jsem absolvoval svůj první seskok. A možná nebyl poslední…

Cesta do výšin začala příjezdem na letiště, vyplněním formuláře a krátkou video instruktáží. Tu jsem nedokoukal do konce. Ze dvou důvodů. Nechtěl jsem se připravit o překvapení při výskoku z letadla a také jsme si to mohl při pohledu na tu výšku rozmyslet.

Následovalo školení při nácviku u letadla. Ještě před tím jsem vyfasoval kombinézu a hlavně instruktora. Vyzkoušeli jsme si, jak bude klapat naše spolupráce. Základem je zakopnutí nohou při vyskočení a ještě snad důležitější jejich natažení při dopadu. 

Po krátkém tréninku již nic nebránilo naší cestě vzhůru. Do letadla typu Antonov AN – 2 z roku 1987 se nás nasoukalo celkem jedenáct, čtyři tandemy a tři sportovní parašutisté. Cesta „Andulou“ trvala asi dvacet minut. Ve výšce 1500 metrů nás opustilo „závaží“ a dál už jsme letěli jen v osmi. V tu chvíli mě napadla slova z Landovy písně: „Letadlo stoupá nad mraky, v něm čtyři muži s padáky…“.

V letadle ještě došlo ke krátkému opáčku před samotným skokem. Instruktor si mě posadil na klín a když se rozsvítilo žluté světélko, přišel rozkaz nasadit si brýle na ty dioptrické. V opačném případě bych je hledal někde v Labi…

„Klienta musím dostat bezpečně na zem. Někdy i bez jeho pomoci“

Zazněl zvukový signál, otevřely se dveře, vyskočil první tandem, druhý tandem. Zahlédl jsem je v okénku a uklidňoval se, že to bude v pohodě. Nebylo. Když jsem stál ve dveřích a viděl tříkilometrovou díru pod sebou, říkal jsem si: Proboha, co tady dělám. Začalo mi lepit, ale v tento moment už není úniku. Máte zakopnuté nohy, ruce na popruzích a jen čekáte, kdy vás šéf seskoku vyhodí ven. 

Dostal jsem se do takového transu, že si úvodní pasáž seskoku nepamatuji. Až na videu jsem zjistil, že jsem udělal kotrmelec vzduchem. Já, který se bál v mládí svézt na centrifuze, a ten, kterému dělá problém udělat výmyk a viset hlavou dolů. 

Potom jsme se řítili dolů volným pádem. Po třiceti vteřinách se nám otevřel padák (naštěstí). Nacházeli jsme se ve výšce 1500 metrů. Potom už byl let celkem klidný. Zbyl i čas na pozorování světa pod námi. Instruktor mi dovolil chopit se „opratí“ a tak jsem mohl chvíli naší dvojku řídit. 

Ještě před dopadem jsme si znovu vyzkoušeli, jak natáhnout nohy. Najednou mi to však nešlo a já si začal v duchu pohrávat s myšlenkou, že si je zlomím. Vyřešilo se to povolením popruhů, přesto jsem ruce pod ně pořádně nedal a pomáhal si držením kalhot. Naostro jsem si ale dal záležet, a přestože jsme chvíli ryli pole, přežil jsem skok bez újmy na zdraví. 

Zatímco nahoře byla zima, tak po dopadu se ve mně rozlilo vedro. Na zemi je určitě tepleji a také mě hřál pocit, že jsem to dokázal. Už při svlékání kombinézy jsem nostalgicky začal vzpomínat na seskok. Nechal jsem si ho však natočit, takže jsme ho ještě ten večer sjel ze záznamu. A musím přiznat, že mi znovu naskočila husí kůže…